Zdroj: DENÍKJedná se historicky o jednu z nejsledovanějších a logisticky nejsložitějších akcí v rámci převozu pacientů z jedné nemocnice do druhé.

„Cestu do Prahy si vůbec nepamatuji. Jen teď občas vidím záběry v televizi. Ukazují je jako ilustrační záběry neustále,“ říká Roman Knot. Z pěti pacientů nemoc přežili jen dva.

O teploty do umělého spánku za čtyři dny

„U mně byl nástup nemoci masivní, rychlý. V pátek jsem měl poprvé teplotu 37 stupňů Celsia, když mě za tři dny odvážela sanitka, už jsem měl 42 stupňů Celsia. Vůbec si nepamatuji, kdy mi manželka volala záchranku, že k nám zdravotníci přijeli a zprávy z příjmu v nemocnici už mám jen z doslechu,“ vzpomíná Roman Knot.

Podle lékařů se Romanův stav v nemocnici na chvíli zlepšil, pak jej ale museli uvést do umělého spánku, ve kterém byl následující dva týdny.

„První, co si vybavuji, je vlastně až druhý týden v Motole, kdy mě začali probouzet. Do té doby jsem byl jak hadrová panenka. Co se mnou dělali jsem si dokázal představit až ve chvíli, kdy jsem začal lépe vnímat a viděl jsem na oddělení další pacienty,“ přiznává Knot.

Bezprostřední okamžiky po probuzení by však nejraději vytěsnil z paměti.

„Nevěděl jsem co se děje, kde to jsem, jestli o mně lékaři ví. A nemůžete nic říct, nijak se pohnout. Jen ležíte, celé hodiny se můžete pouze dívat do bílého stropu a poslouchat pípání přístrojů, šustění obleků a příjímání léčiv,“ popisuje Roman Knot, který zůstal upoutaný na lůžku celý jeden měsíc.

Sestřičky jsou unavené a nevidí tomu konec

„Ani nevíte, jak vypadají lidé, se kterými komunikujete. Všichni mají bílý oblek, rukavice a štít. Sestřičky přijdou, aby vám vyměnily léky, něco změří, něco píchnou, údaje zapíšou, provedou hygienu, cvičí s vámi. Občas se zeptají, jestli člověk něco nepotřebuje, jestli se cítí dobře a podobně. Vy jen můžete na tabulce s písmeny ukázat slova,“ pokračuje ve vyprávění Roman Knot.

Do dnešních dnů udržuje Roman Knot s některými zdravotními sestrami kontakt. „Jsou unavené a nevidí tomu konec. Přitom už proti covidu bojují více jak rok,“ prozrazuje Roman Knot.

Přetrvávající zdravotní potíže

„Já jsem rád, že jsem přežil. Když už člověk zpětně ví, co se dělo, tak si říká, že utekl hrobníkovi z lopaty,“ říká Knot, který byl do listopadu zdravý, nebral žádné léky, nenavštěvoval žádné lékaře, netrpěl žádným onemocněním. Teď, čtyři měsíce po propuštění, se stále potýká se zdravotními problémy.

„Špatně se mi dýchá, mám svalové i nervové bolesti. Často jsem tak unavený, že si i během dne musím lehnout a spím,“ přiznává Roman Knot.

„Myslel jsem si předtím, že je to pouze chřipečka. Ale teď každému takovému říkám, aby se šel podívat na covidová oddělení a sám řekl, jestli tam člověk v produktivním věku leží s chřipečkou nebo na pokraji smrti. Spousta známých té mylné domněnce o chřipečce přestala věřit taky až v době, kdy viděli můj případ. Musíte mít asi nějaký příklad ve svém okolí, abyste si uvědomili, jak je to záludné onemocnění,“ míní Roman Knot.

„Myslím, že správná otázka není jestli to člověk prodělá, ale kdy to prodělá,“ dodává Roman Knot.