Ta je dnes poslední produkční ševcovskou baštou, kterou Baťovo impérium v Evropě vlastní. „Když před šestnácti lety poprvé přijížděl do Dolního Němčí, vítala ho také místní dechovka a krojovaný pár s chlebem, vdolečky a slivovicí. Do koláčků se okamžitě zamiloval, a tak jsme je chystal pak pro něj chystali vždycky, když se na Slovácku jen mihnul,“ vzpomíná jeden z prvopočátečních manažerů dolněmčanské ševcovské fabriky Radim Šťastný.

Srdcový vztah měl podle něj nekorunovaný obuvnický král k lesům na Luhačovicku, kudy nejraději ze Slovácka do Zlína jezdil. „Jednou jsem ho tudy dokonce vezl ve své škodě 120. Kochal se na lesy, které patřily jeho rodině a vůbec nevnímal, že nesedí ve své limuzíně,“ poznamenává Šťastný. Jako vstřícného člověka hodnotí Tomáše Baťu také dlouholetý šéf modelárny Ivo Markytán z Malenovic.

„Měl mimořádné pochopení pro druhé. Dokázal si vyslechnout také názor posledního dělníka,“ naznačuje Markytán s nímž souhlasí i současný ředitel dolněmčanské obuvnické filiálky Dušan Kopiar. „Ačkoliv jsme pana Baťu poznali až v postproduktivním věku, mohu potvrdit, že to byl velmi výjimečný člověk a to nejen svými podnikatelskými schopnostmi, ale také způsobem myšlení a osobním jednáním,“ uzavírá Kopiar.