Dvacátého listopadu 1944 se ve Zlíně rozezněly sirény. Všem bylo jasné, co znamenají varovaly před leteckým nebezpečím. Ten měsíc už poněkolikáté.

„Vždy, když se ozval poplach, jsme museli vzít svůj stroj a zanést ho pod mrakodrap do krytu přesně na jeho místo označené číslem. Až potom jsme mohli utíkat pryč. Byli jsme naštvaní, že je musíme pořád odnášet, tak jsme je tehdy dali jen pod stůl," začíná vyprávět Totušková.

Na chvíli, během které svrhly americké letouny na Zlín 260 bomb, nikdy nezapomene.

„Vypadalo to, jako když se vysype krabička sirek. Bylo to hrozné. Jako zázrakem zůstal stát mrakodrap. Všechno kolem něj ale bylo rozbité," vykresluje situaci.

Když další den přišli do práce, ležela na zemi několikacenti­metrová vrstva rozmašírovaného skla ani jedno okno nezůstalo celé, a tak je zabednili dřevem. Na každé etáži si topili kamínky.

„Vzpomínám na to dodnes. Ze všech pater mrakodrapu byly dřevem prostrčené komínky, ze kterých se kouřilo," přibližuje, jak vypadala tehdejší ústřední budova firmy Baťa.

Jejím nadřízeným byl architekt Karfík, autor Baťova mrakodrapu.

„Byl takový uzavřený a neustále podmračený. Pro nás to byl ale machr. Překreslovala jsem spoustu věcí, které navrhl," vzpomíná na svého šéfa Totušková, která tehdy byla ve firmě zaměstnaná jako kreslířka.

Přitom ale odmala chtěla být učitelkou. Přání se jí nesplnilo. Němci zavřeli vysoké školy a jejího otce zatklo gestapo.

„Byl deportován do Terezína a odtud do Buchenwaldu. Zůstali jsme s maminkou a třemi bratry sami," vzpomíná dnes devětaosmdesátiletá žena na tíživou rodinnou situaci.

V prodejně firmy Baťa tehdy našla ceduli, která lákala ke studiu Baťovy školy práce pro mladé ženy. Podala si přihlášku a uspěla.

„Začaly jsme 1. září 1941. V továrně jsme pracovaly až do 17:45 a za necelou hodinu nám začínalo vyučování. Na internát jsme se chodily prakticky jenom vyspat," nastiňuje přísný režim.

Dívky byly vychovávány k tomu, aby se z nich staly dobré manželky. Zakladatel škol Tomáš Baťa trval na tom, aby si mladé ženy, jak se absolventkám říkalo, našetřily už v průběhu studia. Po ukončení tříleté výuky mělo hodně z nich na kontě 20 000 korun.

„Za to si člověk mohl koupit i malý domek a ještě mu zbylo. Já jsem ale část peněz posílala domů mamince, takže jsem na účtu tolik neměla," říká Totušková.

Když ve svém baťovském domku dnes vzpomíná na studium, usmívá se.

„Pamatuju si třeba na učitele zpěvu. Ten nám pouštěl tehdy zakázané nahrávky, třeba operu Libuše," dodává.

Všechny její zážitky ale nejsou pozitivní. U Baťů bylo nutné dodržovat týdenní a denní plány. Když pracovala v dřevákové dílně, musela do práce chodit dřív, aby se jí nahřálo želízko, kterým vypalovala značku firmy. Jednou přišla později a želízko se nestihlo dostatečně nahřát.

„Když to mistr zjistil, vzal všechny špatně označené boty do náruče, přišel a hodil je všechny na mě. Vynadal mi do potvor," směje se už dnes Totušková, které ale tehdy veselo zrovna nebylo. Musela zaplatit pokutu. Ačkoliv má i takový zážitek se svým mistrem, dodnes nechápe kritiky Tomáše Bati.

„Lidé měli dobrou práci. Všechno tady vybudoval. Jistě, muselo se pořádně dělat, ale zase jsme za to dostali odpovídající peníze," podivuje se nad některými negativními komentáři na adresu baťovského systému.

KRISTÝNA MARŠOVSKÁ