Jsem na tom s fyzičkou tak špatně, jak si myslím? Uvidíme. „Jednou ročně pár dní lyžování, procházky s rodinou, a občas plavání. Jinak zbývají jen šachy, a to snad ani není sport,“ vypočítával jsem v duchu, čemu se alespoň trochu občas věnuji.

Kromě mě vyzkoušelo naostro testy tělesné zdatnosti pět reálných uchazečů. „A jéje, to bude trapas,“ říkám si už při prvním setkání s nimi u vstupu do šaten otrokovického atletického stadionu. Všichni vypadali na klasické sportovní typy, s plochými břichy a svalnatými pažemi. Dva z nich, zřejmě místní fotbalisté si dokonce vykládali, co kde na stadionu je. „Tam jsou šatny ženských,“ zaslechl jsem například.

Po příchodu na běžecký ovál nám velitel otrokovické městské policie Tomáš Gromus představuje první disciplínu, takzvaný člunkový běh. Na dráze stály deset metrů od sebe dva dopravní výstražné kužely. „Startujete u jednoho, oběhnete druhý, vrátíte se zpět k prvnímu. Ten oběhnout, dotknout se druhého a zase zpět. Je to načas,“ vysvětluje nám. První disciplína byla celkem v pohodě, mám čas nějak kolem dvanácti sekund. Minimum, které je požadováno pro splnění testu mám v kapse. „V přepočtu na body je to…,“ hlásili strážníci uchazečům jejich výkon, přičemž přepočet je jiný podle věkové kategorie. Body mě ale tolik netrápí, chtěl jsem dosáhnout aspoň minima pro postup.

Teď něco trochu i na mozek. Tedy pro toho, kdo to nikdy nezkoušel. „Tady máte dřevěnou tyčku, tu chyťte roztaženýma rukama za zády,“ vysvětluje disciplínu Gromus. Nad tyčí máme prostrčít levou nohu a pak pravou, a v lehu na zemi pak obě nohy snožmo zase provléci zpět. Tak to pětkrát opakovat.

„To musíš takhle, ukazuje mi jeden z uchazečů,“ který už má s prací strážníka jinde své zkušenosti a zná proto i tento cvik. „Ostatní možná věc taky trénovali,“ říkám si po prvním zkaženém pokusu naostro, kdy jsem provlékl špatnou nohu. Jako asi dvěma dalším adeptům mi velitel dovolí začít znovu. Nakonec zvládám disciplínu o asi tři čtvrtě sekundy nad limit. „To ještě jde,“ říkám si.

A už je tu další cvičení. Kliky. „Ruce pěkně od těla a břichem až k zemi a žádné vystrkování zadku. Je na vás kolik uděláte. Minimum je dvacet šest,“ sděluje velitel strážníků. Zatímco ostatní většinou překonali padesátku, já mám vyčerpáním co dělat už po dvaceti. U šestadvacátého kliku se proto pro jistotu znovu ptám. „Už mám to minimum?“ Dostávám kladnou odpověď. „Tak to mi stačí,“ říkám s úlevou, vím že to pro mě nejhorší v podobě vytrvalostního běhu mě ještě čeká. Zatím jsem ale spokojený, zas takový trapas to není.

Začíná ale jít do tuhého. Sedy lehy. „Možná před pár lety…,“ odtuším vzpomínaje na dobu studií na univerzitě, kdy jsem pravidelně cvičil. Ale teď, jako mírně obtloustlý taťka dvou dětí mám fakt obavu. „Vždycky jeden druhému podrží pokrčené nohy a ten dělá sedy lehy dvě minuty. Roztažené lokty, se dotýkají střídavě země, pravého a levého kolena. Můžete v leže odpočívat, čím víc uděláte, tím líp,“ říká Gromus.

Jako ostatní začínám cvičení celkem svižně. Po pětadvacáté dostávám trup nahoru už stěží. Mám ale ještě asi polovinu času. „Dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm… Ještě tři a máte limit,“ povzbuzují mě Gromus i jeho kolega. Poslední síly dávám do devětadvacátého cviku ale pak už se neposlušný trup ke kolenům nedostane. Výsledek mě trochu mrzí, ale už je tu běh.

„Mám za 12 minut uběhnout 2200 metrů? To jsem snad v životě nedokázal,“ říkám si s hrůzou. „Start,“ slyšíme všichni velitele.

Vyrážím opravdu pomalu, abych nepřepálil začátek. „Jak jen to dělal ten Zátopek nebo ti Afričané,“ vzpomínám na světové vytrvalce. Snažím se místo cupitání prvním čtyřsetmetrovým oválem protáhnout krok a funguje to.

A teď zlatý hřeb! Snad ve čtvrtém kole předbíhám jednoho z uchazečů, který dokonce patří mezi aktivní fotbalisty. Nevím, zda psychicky nevydržel, že se mě to jako netrénovanému povedlo, ale později svůj boj úplně vzdává.

Poslední minutu už funím jak stará mašina, ale snažím se zrychlit. Přesto mi do splnění mety chybělo tak sto metrů. „Hlavně, že jsem to přežil,“ odvětím s úlevou.

Opouštíme stadion a kromě vypadnuvšího uchazeče se scházíme o dvě hodiny později ve zlínských lázních. Na bazénu máme uplavat sto metrů, v mé věkové kategorii v čase maximálně 2 minuty a 21 sekund. „To bude v pohodě, s plaváním potíže nemám,“ říkám si. Vyrážím jako poslední a stejně jako ostatní neskáču na začátku šipku, abych měl srovnání. Snažím se dát ale do boje vše. „Dobrý,“ chválí mě kolega fotograf, když dorazím do cíle. Splnil jsem limit a byl jsem i nejrychlejší. „Snad ostatní disciplínu podcenili a brali ji jen jako relax po sportem nabytém dni. Ale přece jim jde o práci,“ divím se tomu.

Fyzička uchazečů ale prý klesá celkově. „Zdatnost zájemců je nižší než v minulých letech, to získávali více bodů,“ říká mi velitel Gromus. Já bych sice testem neprošel, ale ani jsem nepropadl tak moc, jak jsem se na začátku obával.

„Když trochu potrénujete, možná byste k nám jít mohl,“ loučí se mnou šéf městské policie. „Každopádně kdyby se v Otrokovicích někdo topil, nebo mi chtěl na místním štěrkovišti uplavat výtržník, snad bych ho dohonil. Na břehu by mi ale zřejmě utekl,“ sumíruji si výsledky prodělané dřiny.