„Kolikrát jsem si říkala, že toho nechám a prostě skončím. Ale mně to srdce nedá, já bez těch dětí nemohu být," prozradila jednaosmdesátiletá učitelka Sylva Knedlová.

Jak se podle vás změnila škola v průběhu let?

Tak co se týká této budovy ve Fryštáku, tak byla velmi moderní na dobu, kdy byla stavěna. Ale já jsem sem nastoupila ze Slušovic, kde byla funkcionalistická Baťova stavba a když jsem přešla sem, zděsila jsem se. Byly tady ještě dřevěné latríny, na které žáci chodili, což bylo hrozné. Pak školu město vylepšovalo až do dnešního pěkného stavu.

A co se týká chování dětí?

Tak to se velmi změnilo. Dříve děti měly úctu k učiteli a byly k tomu vedeny i doma v rodině. Dnes musím říct, že ani rodina nevede příliš děti k tomu, aby byly slušné. Vím, že rodiče doma před dětmi velice špatně mluví o učitelích, a pak si děti troufají a dovolují. Hlavně na mladé učitelky. Já si respekt dovedu zjednat. A mám výhodu, že už jsem odučila spoustu generací, takže s rodiči mluvím narovinu, přátelsky, ale tvrdě.

Jsou jiné moderní vyučovací techniky, než jaké jste zažila?

Dřív se používaly hlavně tabule, barevné křídy a magnetofony. Dnes už je technika podstatně jinde. Od počítačů přes internet, laptopy… Ale bohužel já v tom vidím ztrátu pozornosti dětí. Dřív jsem viděla jejich oči, jak hleděly na tabuli nebo na mne a byla to zpětná vazba. Dnes, když se dívají všichni do technických vynálezů, tak já nemám jistotu, zda jsou soustředění na práci, kterou děláme.

Jsou děti nyní otrlejší, pohybově nadanější?

Co se týká pohybové stránky, byly děti lepší, protože při příchodu ze školy pomáhaly doma, pracovaly, běhaly po poli či loukách. Dnes jsou děti pohybově spíš negramotné. Bojí se udělat obyčejný kotoul, dokonce rodiče donesou potvrzení, aby dítě necvičilo, což je špatné. Je to tím, že děti vysedávají doma u počítačů a prostě se nehýbají.

Jak se změnily v průběhu let požadavky učitelů k žákům?

Jsem velmi přísný a zásadový člověk, a to nejen k sobě, ale také ke druhým. Musím říct, že od třiapadesátého roku, kdy jsem nastupovala, jsem musela své požadavky velmi snížit. Když si konfrontuji tu minulou dobu s dnešní, tak třeba v tělesné výchově bylo hodnocení velmi kruté. Možná i z mé strany. Za výkony, za které dnes dostávají jedničky či dvojky, dřív obdrželi i trojky čtverky. Když si představím, že jsme se rozcvičovali tím způsobem, že jsme roznožkou skákali přes sto sedmdesát čtyři betonových patníků. Potom jsme běželi do lesa a každá dívka musela vyšplhat na nějaký tenký stromek, až se s ní zhoupl a dostala se zpátky na zem, tak dneska bych si to nemohla dovolit. Zaprvé děti by se natloukly, za druhé ty patníky už tam nejsou a za třetí po dětech, které mají strach udělat kotoul, nemohu chtít, aby lozily po stromech.

Je i nějaká pozitivní změna?

Dříve děti byly strašně chudobné. Chodily do školy v teplácích, které měly třeba po válce jen jedny. Dnes jsou na tom lépe a mají věcí dostatek. Ale na druhou stranu jich mají tolik, že jim nevadí, když zapomenou některý ze svých svršků ve škole. Neshánějí se po nich. Jsou také velmi rozmazlené, co se týká jídla. Dřív si nosily do školy chléb namazaný povidly. Dnes jsou to chlebíčky obložené spoustou šunky a všeho dobrého. Když dostanou ve škole ovoce, tak pokud se jim zdá nedozrálé, vyhodí ho. Jinými slovy děti jsou v poslední době velmi rozežrané. Já to slovo musím užít, protože dříve jsme si vážili všeho a děti taky a dnes se na parapetech povalují zbytky jejich nesnědené svačiny.

Jak srovnáváte stav vzdělanosti u nás a v zahraničí?

Po mnoha letech zkušeností ve školství jsem učila různé cizince. Dospěla jsem k názoru, že žádní, ani vysokoškolsky vzdělaní cizinci, a to jsme brali za vzor Sověty a později Američany, neměli znalosti maturanta našeho gymnázia. Už jsem zažila ve školství mnoho přehmatů, ale mrzí mě, že díky Komenskému jsme byli vzdělaným národem po celou historii, a pak najednou jsme se začali přizpůsobovat mocným zemím a velmi ve vzdělání poklesli. Dnes na střední školy přijímají čtverkaře a na vysoké nezpůsobilé studenty. Proč? Pro mrzký peníz.

IRENA JURČÍKOVÁ