„Všichni jsme vnímali, že jdeme do nové éry. Oblíbená byla tehdy píseň od Voskovce a Wericha Už je to vše za námi, náš pán je pod drnem. Tento přelom roku byl jiný než všechny ostatní. Byla to obrovská životní změna,“ pousmál se zlínský cestovatel Miroslav Zikmund.

Naprosto fantastický byl prý ale hlavně projev Václava Havla na Nový rok. „Seděli jsme fascinovaně u televizních obrazovek a neposlouchali po dvacíti letech odříkané fráze, ale skutečně lidský projev. Pryč s hesly a prázdnými výkřiky, říkal v něm. Já to vnímal tím více, že jsem se znal s bývalým prezidentem osobně,“ vysvětlil Zikmund.

Vzpomněl, že přeměna cedulí z Gottwaldova na Zlín se uskutečnila už o čtrnáct dní dříve před oficiálně změnou názvu města. „Předběhli jsme úřední formality před 16. prosincem, kdy zavítal po dlouhých letech do Zlína Tomáš Baťa. Bylo to cílené právě kvůli jeho návštěvě,“ podotkl cestovatel.

Velmi silným zážitkem byl příchod nového roku po revoluci také pro nynějšího předsedu Klubu absolventů Baťovy školy práce Svatopluka Jabůrka.

„Od roku 1948 jsme nemohli jako klub oficiálně fungovat, protože jsme byli prohlášeni za nežádoucí. Přelom roku byl tak pro nás začátkem pro přípravy na založení klubu nového. A už jsme také začali připravovat mezinárodní setkání absolventů ve Zlíně,“ objasnil Jabůrek.

To se nakonec uskutečnilo v září roku 1992 v prostorách divadla a bývalého kulturně –společenského centra Družba. Přijelo na něj podle slov Jabůrka kolem pěti set lidí z celého světa. „Dokonce i ředitel diamantových dolů z Jižní Afriky, který se vyučil ve Zlíně,“ zavzpomínal předseda.

Přestože byla i podle něj ve Zlíně 31. prosince 1989 výborná nálada, lidé si neuvědomovali, že se vše nevrátí do stejných kolejí, jak tomu bylo před komunismem.

„Mysleli si, že kolos, který dodával boty do Sovětského svazu, se udrží. Že budou mít stejně vysoké platy jako před režimem. Ale to byla naivní představa,“ poznamenal Jabůrek.

Nejen pozitiva čekaly lidi v novém roce 1990, doplnil také dnes dvaadevadesátiletý Jaromír Jirousek ze Zlína.

„Byl to boj s restitucemi. Moji rodiče měli továrnu, která patřila za bývalého režimu Svitu a radnici, a v té době z ní byl dům pro svobodné matky. Nakonec se ji naší rodině ale podařilo získat,“ dodal Jirousek.