Marie, která přišla v minulosti o nohu, ale i tak trávila mokrá v plátěném příbytku již druhou zimu, na sněhu, jen malý kousek od nákupního centra. Společnost jí v tu dobu naštěstí dělal její druh a věrný kamarád, devětačtyřicetiletý Lubomír Žaludek, který se o ni staral, radost jí pak přinášely dvě toulavé kočky Janička a Baruška.

„Doneste mi nějakou čokoládu, až zase za mnou přijdete,“ loučila se s námi loni s těmito slovy. A upřímně, málokdo v tu chvíli věřil, že se tehdy šedesátiletá žena dočká další zimy bez úhony.

Přešel další rok a přišla další zima, i když zatím ne tak krutá. Od loňska její zanedbaný zevnějšek však doznal změny a také její „ubytování“.

Marie bydlí v novém stanu, v něm má molitanové matrace a deky, před stanem plynový vařič, kousek od něj stojí židle na vykonávání potřeby, dostala i nové boty. Pravidelně ji vozí vykoupat, k lékařům, má důchod a v hrnku na sněhu má kafe.

Aleš Jordán s vnukem Michalem a synem Michalem
Otec Michala Jordána: NHL? Už odmala si šel trpělivě za svými sny

„Kurátorka se stará dobře,“ říká Luboš, který se od Marie stále neodtrhl.

„Nejhorší je chodit na tady tento záchod,“ ukazuje Marie Běláková na toaletní židli postavenou vedle stanu. Kvůli mrazům přišla o malíček na noze. „Bolí to,“ naříká. Zároveň se „pochlubí“ novými botami, které jí Luboš za pětistovku koupil.

„Ty boty stojí také za ho…, s prominutím,“ stěžuje si přesto bezdomovkyně a ukazuje na obvazy, které ji v nerozchozené botě tlačí.

Nové boty jedenáctky, třeba i ty po někom by naopak uvítal Luboš.

„Na sociálce nic takového velkého na mě nemají,“ vysvětluje, proč se už neobrátí tam. „A nové kalhoty, ty bych taky potřeboval,“ připomene muž, který má na sobě jen tenké tepláky.

Kromě toho mají oba dva na prahu nového roku ale ještě jeden velký sen. „Získat s Lubošem místo v ubytovně. Každý jeden pokoj,“ říká Maruška.

„Ty ubytovny jsou všechny plné a ona musí být kvůli tomu, že nemá nohu, v přízemí nebo v prvním patře. Navíc na ni beru opatrovné a musím se o ni starat, ona to sama nezvládne, proto potřebujeme být spolu,“ vysvětluje za Marušku Lubomír, proč mají požadavek, který ne každý může snadno splnit.

Marie Běláková ale na druhou stranu chce poděkovat všem, kteří o ni projevili zájem a postarali se, aby měla alespoň malý kousek pohodlí a netrpěla hladem.

„Takovým lidem chci poděkovat, co mně tady pomáhají. Třeba mi přinesou nákup,“ loučí se Marie Běláková a zároveň děkuje i za čokoládu, kterou dnes od nás dostala.

Drama přineslo nominaci na Thálii pro herečku ze zlínského divadla
Křehké drama přineslo nominace na Thálii pro Kateřinu Liďákovou

Nejedna nabídka na pomoc ze strany úřadů už selhala

„S touto ženou spolupracujeme dlouhodobě, i když je to často složité. Svým způsobem ji máme i rádi. Ale již měla různá ubytování a ta po ní zůstala zadlužená i zdevastovaná. Je velmi nepřizpůsobivá a na naše zaměstnance někdy i vulgární. Nabízeli jsme jí náhradní řešení, ale vzhledem k jejímu stylu života neúspěšně,“ uvedla loni na dotaz Deníku na ženu ze stanu Jana Pobořilová, vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Zlín.

Přesto ve snaze této ženě pomoci pracovníci tohoto odboru neustali. Mimo jiné jí koupili a postavili nový stan, přinesli toaletní židli. 

Proplatili jí náklady na nové boty nebo hradí i převozy ženy k lékařům či cesty za vykoupáním do Červeného kříže.

„Snažíme se i o spolupráci se Zlínským krajem, co se týká ubytování paní, i když na druhou stranu nevíme, co udělá. Již několikrát jsme jí ubytování zajistili, ale nevydržela tam. Když byla například naposledy v nemocnici, nechala se propustit,“ připomíná Jana Pobořilová složitosti, které paní Marii provázejí. K tomu se občas také pracovnice magistrátu od paní Marie dočkají sprostých nadávek, kterými je častuje.

„Když jí otrne, je někdy i vulgární,“ říká Jana Pobořilová. „Hovno su sprostá, musím se nějak bránit,“ namítá svým neotřelým způsobem Maruška. 

Lidé bez domova Marie Běláková a  Lubomír Žaludek ze Zlína.
Už dva roky žije žena bez domova v malém stanu. Bez ohledu na venkovní teploty