V cíli mě nejvíc těší, že už je po všem

„Oba jsme nejstarší účastníci akce,“ usmívá se vitální důchodce. Ten se k závodění týmu člověk a pes dostal před osmi lety. „Přivedly mě k tomu moje dcery. Sportoval jsem už v minulosti, ale teď se věnuji už jen dogtreckingu a to právě na tyto dlouhé tratě,“ vysvětluje Slaměný.

Dodává, že jeho jediným parťák na těchto závodech byl vždycky právě Bojar. „Ale myslím, že letos šel tuto dlouho trať naposledy, přece jen už není nejmladší,“ usmívá se Slaměný. Zmiňuje, že Fryštácký závod si ještě nenechal ujít ani jednou.

„Letos to ale bylo náročnější,“ přiznává nejstarší účastník. Za prvé byl prý terén hodně rozbahněný a všude bylo také spousta louží. „Jednou jsem dokonce i spadl a kolega mi musel pomoct vstát, protože při každém pokusu vstát jsem se jen vždycky zabořil do bláta,“ popisuje útrapy cesty Slaměný.

Kritický bod také nastal při přechodu přes Pulčinské skály. „Místy se tam jde s pomocí řetězů podél skal a to je s tím psem dost náročné, když ho má člověk připevněného k pasu,“ popisuje Slaměný. Doplňuje, že jemu se nejlépe chodí ve dvojici ještě s jiným závodníkem.

„V pravidlech je, že člověk má chodit sám, maximálně po dvojicích. Já volím raději tu druhou variantu. Člověk je klidnější když si má s kým popovídat. Hlavně v noci pak nemusí být tak ve střehu, když není sám,“ vysvětluje Slaměný. Podle něj je nejlepší jít v kuse i přes noc.

A jaký pocit má člověk po zdolání téměř devadesáti kilometrů? „Byl jsem rád, že to mám za sebou. Na člověku i psovi už je znát pořádná únava. Všecko bolí. Na druhý den, když už jsem pak odpočinutý je příjemné si o závodu s kolegy popovídat,“ uvádí Slaměný.

Když prý zdraví dá, závodu se zúčastní i příští rok.