V Nedašově na Zlínsku vám pomůžou, kde jen můžou

V obci Nedašov na Zlínsku, která se nachází jen pár kilometrů od státní hranice se Slovenskem, prý žije se svou rodinou a další více jak tisícovkou obyvatel rád.

„Všichni se tady známě, známe své osudy, své příběhy,“ pokračuje Petr Šenkeřík.

Ještě jako chlapec, vždy na začátku léta „vyfasoval“ od rodičů nějaké peníze na jídlo a odstěhoval se do šest kilometrů vzdálených kopců, aby zde hlídal stovky ovcí.

„Spal jsem v indiánském teepee a protože jsem byl kluk puberťák, tak jsem si z peněz od rodičů koupil startky a pak mi zbylo už jen na pecen chleba a štanglu salámu a s tím jsem musel vystačit týden. Tak jsem sbíral houby a ty jsem si na kameni na ohni smažil. Sbíral jsem i lesní jahody a truskavce,“ popisoval Petr Šenekřík, který pracuje v Brumově-Bylnici jako hrobník.

Ve svém mladém věku tak už ví hodně nejen o životě, ale také o smrti. Přesto neztrácí svůj typicky valašský humor, svou poctivost a ochotu pomáhat.

„Tady ten kraj je takový, že lidé si pomůžou, kde můžou,“ zmínil s úsměvem.

Oblíbený kněz tragicky zahynul

Jeho slova potvrdila i starostka obce Alena Nováková.

„Kdybyste přijela po obědě, donesla bych vám buchty, takhle jsem stačila ráno jen zamísit těsto,“ vítá mě na obecním úřadu v Nedašově.

„Víte, lidé u nás mají k sobě blízko. Ještě se pozdravíme, poznáme se a potkáváme se, například v kostele,“ popsala dlouholetá starostka Nedašova, která vykonává funkci již čtvrté volební období.

Na svou obec je náležitě pyšná. Ukazuje mi nový kostel, na jehož opravu pomohli farníci sbírkou.

„Měli jsme tady pana faráře Marka, kterého jsme měli moc rádi. Bohužel, zahynul tragicky v Chorvatsku,“ připomněla smutně starostka.

Nově opravená škola i fotbalový postup

Ke kostelu jsme vyjely po nové komunikaci, dolů od něj sjíždíme kolem domku, kde zrovna umřel muž. Smutný pohled na vozidla policie a koronera, dokresluje i pošmourné počasí, které v sobotu v kraji panuje.

Jenže jsem v Nedašově a tam není pro dlouhý smutek moc času. Uprostřed obce září a kontrastuje s nevlídným počasím nově opravená škola a školka i dětské hřiště.

„Každý rok máme ve škole okolo tři sta dětí, vždy otevřeme jednu nebo dvě třídy prvňáků. Chodí k nám děti i z Návojné a Nedašovy Lhoty. U nás se průměru ročně narodí okolo patnácti dětí,“ vyčíslila Alena Nováková.

Právě dětem schválilo nedávno obecní zastupitelstvo finanční prostředky pro kroužek mladých hasičů. Vždyť nedašovští hasiči patří dlouhodobě ke špičce v hasičském požárním sportu v kraji.

Další novinkou a radostí je jistě i to, že fotbalisté Nedašova si „vykopali“ krajský přebor.

Na koronavirus slivovici

Starostka Nováková ještě pokračuje ve výčtu radostných novinek a vyjmenovává, co se v obci povedlo.

„Za dobu, kdy tady dělám starostku, se podařilo pro obec získat sto milionů korun v dotacích,“ připomíná částku, která hodně vypovídá. Co Nedašovany trápí, jsou problémy s vodou i ty se tady chystají ale řešit.

„Říká se nám Tarahúni, to je kvůli té naší nátuře. Jsme svérázní a tvrdohlaví, ale máme dobré srdce,“ shrnula s úsměvem starostka Nedašova Alena Nováková.

A má pravdu. Při prohlídce středu obce narážím na skupinu čtyř místních obyvatel. Sekají dřevo a je vidět, že jim práce nevadí. Vždyť tady, na Valašsku, zahřeje všem tělo i duši dobrá domácí slivovice a tak o výbornou náladu tady není nouze, stejně jako v případě této skupiny.

„To máte na ten koronavirus, dejte si,“ zve mě k nim muž ve středním věku.

Bolest stará 71 let

Aby novináři tady někdo z místních řekl své jméno a příjmení, je absolutně nemožné.

„Jmenuji se Radovan Krejčíř, zkouší to nejdřív údajný Josef Novák.

A jak se všem v Nedašově žije?

„Dobře, nejvíc si ceníme naší okolní přírody, říkají svorně. Co vítají, je snadná dopravní obslužnost i nové sportoviště, či zdravotní středisko a pošta. „Ale omezili nám otevírací dobu v hospodě, až ode dvou,“ stěžuje si další z nich a mrkne.

Na co v Nedašově také nezapomínají, je křivda, která u nich byla spáchána před jednasedmdesáti lety.

Tenkrát na konci ledna byl za své kázání zatknut státní bezpečnostní místní kněz František Půček. Lidé se jej ale zastali. Mnoho místních mužů proto bylo pozatýkáno, mučeno, vyslýcháno a odsouzeno.

„Moje maminka má příští rok devadesát let a pamatuje si to, řekla by vám o tom, ale teď je nemocná,“ zmínil Josef a pouští se zase do práce. „Někdy zase za námi přijeďte, zvou mě na rozloučenou.