„Je to úžasná zkušenost," říká mladá dívka. „Práce mě baví a navíc si vydělám mnohem víc než v Česku," dodává spokojeně.

Zajímavou brigádu si našla přes agenturu. Než ji přijali, musela absolvovat plavecké testy a testy z angličtiny. „Musíte uplavat 300 metrů bez časového limitu, vylovit pětikilogramovou činku z pětimetrové hloubky a zvládnout pohovor v angličtině," jmenuje studentka. Po složení „zkoušek" si už jen vybrala zaměstnavatele a rovnou se s ním domlouvala přes Skype.

Personalista z agentury byl spokojený, a tak ještě Alena absolvovala plavecký kurz v Blansku, kde se mimo jiné naučila dávat první pomoc.

Do Spojených států jela první rok do města Fairfax ve Virginii. Druhým rokem hlídala bazén v Houstonu v Texasu.

„Překvapilo mě, že všechno je jakoby větší. Nejprve jsme přiletěli do New Yorku a do Washingtonu D. C. a hned bylo vše jiné. Nejezdí tam skoro žádná hromadná doprava, pořád jsme se museli přemisťovat autem. Česká republika mi teď připadá hrozně malá," přiznává se smíchem dívka.

„Ve Virginii jsem pracovala u menšího bazénu, kam chodívali poměrně běžní lidé. Ale v Houstonu už jsem pracovala u velkého bazénu a tam chodilo hodně bohatých matek s dětmi," vypráví a připomíná, že ve Spojených státech nemají ženy nárok na dlouhou mateřskou dovolenou, jsou doma s dětmi jen pár týdnů. Typické pak je, že některé manželky bohatých mužů jsou připravené nechodit do práce a jen se starat o děti. Muži vydělávají a ženy jsou s dětmi. Přesto, že jsou v domácnosti, téměř vůbec nevaří.

„Lidé v okolí bazénu si objednávají pizzu a klidně pak polovinu vyhodí do koše. Takové plýtvání jídlem je pro ně běžné. Na svačinu si dají chipsy a celkově většinou jedí hodně nezdravě. Přitom je tam mnohem větší horko nechápu, jak mohou ty chipsy jíst," diví se studentka.

Americké děti jsou dle jejího názoru skutečně tak rozmazlené, jak se o nich traduje. „Některé si dovolí opravdu cokoli hlavně děti bělochů. Matky z jiných národností jsou přísnější," všímá si. „Byla jsem svědkem situace, kdy jedna žena dala pohlavek svému dítěti a náhle se kvůli tomu strhla hysterická hádka několika přihlížejících rodičů. Opravdu tam hrozně moc řeší i drobné fyzické tresty a děti dokonce rodičům hrozí přivoláním sociální služby," vypráví Alena.

Nejednou se jí stalo, že se s někým seznámila a pak zjistila, že se sice baví s rodilým Američanem, ale jeho prarodiče nebo dokonce rodiče se do Ameriky přistěhovali z Evropy. „Potkala jsem i pár lidí, kteří měli přímo české předky," konstatuje.

Co americké děti a sociální sítě? V Texasu se mladí lidé a děti narozdíl od českých nepřihlašují u bazénu k žádným sociálním sítím, ze kterých by i pro cizí lidi vyplynulo, že jsou zrovna bez rodičovského dozoru. Bojí se totiž únosců, kteří tyto informace mohou zneužít. „Opravdu hodně lidí tam bylo násilím odvlečeno do Mexika. Ve zdejším obchodě je celá zeď plná fotek pohřešovaných dětí," líčí studentka.

Práce plavčíka v Americe vyžaduje podle Aleny Dudové velkou zodpovědnost. Na jeden velký bazén připadá i deset plavčíků. „Když to srovnám, tak třeba na koupaliště Zelené ve Zlíně by podle amerických norem mělo být minimálně sedmnáct plavčíků. Plavčík v Americe běžně pomáhá i dětem na toboganech a hlídá vstupné," vysvětluje.

Během svého pobytu byla Alena dokonce povýšena na manažerku bazénu. Znamená to, že už nemusela tolik hlídat vodu, ale hlavně dozorovat plavčíky. „Mimoto jsem musela rezervovat židle, ptát se, jestli lidem něco nechybí, něco nepotřebují. Také jsem musela uklízet kolem bazénu a podobně. Úkolem manažera je starat se o celkový dojem z prostředí kolem bazénu," popisuje svou práci.

Přesto, že se jí v roli plavčíka dařilo, návrat do Států už neplánuje. „Mám tam dveře otevřené a můžu určitě znovu přijet. Ale i když to byla skvělá zkušenost, už se mi tam příliš nechce," prozrazuje.

Američané jsou podle ní hodně loajální a rádi povýší stálé kolegy. „Je to ale pořád to samé. Spíš se poohlížím po něčem jiném, možná bych v zahraničí studovala. Rozhodně ale chci cestovat. Jakmile jsem poznala cizí kraje, tak už mě to doma tolik nebaví," svěřuje se s tím, že už pociťuje krizi identity. Cítí silnou potřebu vyrazit za novým dobrodružstvím. „Myslím si, že lidé by měli hodně cestovat, ale vždy se na pár týdnů či měsíců vrátit domů. Cestování člověka hodně mění. Není to útěk od života. Zažijete úplně nové situace a seznámíte se s jinými kraji. Nejvíce však poznáte sami sebe. Není to jednoduché, ale stojí to za to," uzavírá přesvědčeně Alena.

Doporučuje ale vyrazit za první pracovní zkušeností do zahraničí s osvědčenou agenturou. Protože když by bylo opravdu zle, tak agentura pomůže třeba při vyhazovu z práce nebo při jiných vážných problémech.

MARCELA KANIOVÁ