Desítky z nich tak dnes již zdobí domácnosti jejich známých a příbuzných a také divadelní soubor Povidlo, v němž sama účinkuje.

Vztah k divadlu měla paní Dolínková prý již odmala. „Jako dítě jsem často chodila do divadla a pak jsem se sama stala členkou Přerovského loutkového divadla. Dodnes s nimi vystupuji,“ vyprávěla loutkářka.

Na svou úplně první vlastnoručně vyrobenou postavičku si dodnes dobře pamatuje. „Byla to právě čarodějnice. Pojmenovala jsem ji Matylda. Právě čarodějnice, vodníky a nebo čerty dělám nejraději. Na nich si člověk může rozvinout svou fantazii,“ vysvětlila Jana Dolínková. Základ loutek je prý vždy stejný.

„Hlavu, ruce a nohy dělám buď z moduritu a nebo ze sádrových odlitků. To trvá nejdéle a je to ta nejméně zábavná práce. No a tělo je kombinace dřeva a molitanu. Jakmile mám tohle vše pohromadě, pak už to jde samo. Doma mám spousty hadříků, různých cingrlátek, které mi nosí mí známí. Takže pak už je to jen velká zábava,“ nastiňuje tajemství svého „kuchařského“ umění.

kroj. Musela jsem znát každý jeho detail, přesnou barvu, potisk i to, jak se vážou jednotlivé jeho díly, a dokonce i počet knoflíků. Pak jsem si sehnala jeho střih a převedla jej do menšího měřítka,“ vyjmenovala žena.

Dalším úkolem psní Dolínkové bylo najít výrobce, který dokáže udělat látku v konkrétní barvě i potisku. „Doma jsem v ruce pletla pětadvacet párů malinkých ponožek,“ vyprávěla dál loutkářka. Některé díly prý dokonce několikrát přešívala. „Nejhorší byla výroba klobouků,“ poznamenala ještě paní Dolínková. Nakonec se vše ale podařilo a dvacet krojovaných figurek putovalo do rukou rusavského starosty.

„Paradoxem je, že doma mám jenom jednu loutku, kuchtíka. Ostatní mi připomínají jenom fotky v albech,“ pousmála se Jana Dolínková a pak šla hrát dětem jednu ze svých pohádek.