Před ratibořským úřadem stojí stařičké hasičské auto z roku 1927 a u něj hasiči v historických uniformách. Společnost jim dělá obecní policajt, také v dobovém stejnokroji.

V obřadní síni úřadu v Ratiboři už na hosty čeká starostka obce Jiřina Sklenská a nabízí pohoštění. Nezapomene zdůraznit, že veškeré pochoutky na stole jsou z dílny domácích výrobců. „Myslím, že patříme mezi přední obce Zlínského kraje, můžeme se pochlubit aktivním společenským životem, rozvinutými službami pro naše obyvatele i řadou spolků a kroužků,“ upozorňuje hned na úvod komisaře starostka Sklenská.

Báseň o Ratiboři poté komisi recituje ředitelka místní základní školy Milada Valová. Hned po ní se, s písní V tom klobuckém háji, představují děti z místní školy. Komisaři si také prohlédnou část televizního dokumentu, který upozorňuje na hlavní zajímavosti v obci.

Poznat Ratiboř ze zasedací místnosti úřadu ovšem není možné. Po chvíli proto opouštíme budovu a míříme nejprve k rekonstruovanému domu s obecními byty a následně k nové tělocvičně. Další kroky vedou do základní školy a kostela, kde hosty vítá místní farář.

Přívětivý chládek ratibořského svatostánku musíme záhy opustit a vyrazit na další obhlídku obce. Je krátce před devátou hodinou a sluneční paprsky už mají skutečnou letní intenzitu. Míjíme budovu fary, projdeme brankou a přes zahradu míříme k místní knihovně.

Tady už komisaře netrpělivě očekává místní knihovnice Michaela Jakubíková. „Chodí sem hodně mladých čtenářů, schází se zde řada místních spolků a organizací. Knihovna doslova tepe životem,“ líčí knihovnice.

Z knihovny se přesunujeme zpět do centra obce k místnímu kinu. Cestou potkáváme vodníka v krásném převleku, který zájemce počastuje valašskou slivovicí. Proti pocení. Míjíme také několik místních, kteří si nezvyklou delegaci prohlížejí. Ptám se jich, co si o soutěži jako je Vesnice roku myslí. „Je určitě dobré, že můžou jednotlivé dědiny ukázat, co vybudovaly a jak žijí. Myslím, že u nás se lidem žije dobře,“ odpovídá paní, která se představila jako Marie.
Po prohlédnutí kina se vracíme zpět na obecní úřad. Určitě by se ještě bylo na co dívat, čas je ale neúprosný a hodina a půl vyčleněná na návštěvu každé obce vypršela. Je čas zamířit do další. „Myslím, že jsme to stihli pěkně. Ukázali jsme v podstatě vše, co jsme chtěli. Snad kromě hřbitova, ale ty jsou zřejmě všude stejné,“ hodnotí při závěrečném rozloučení starostka Ratiboře Jiřina Sklenská. Na závěr každému z členů komise předává několik pozorností spjatých s Ratiboří, včetně známého ratibořského chleba.

Na přesun do Zděchova, který je v pátek další na řadě, máme zhruba půlhodinu. „Pojďte a ochutnejte, co tady u nás snídáme,“ vítá komisaře před obecním úřadem usměvavý malý klučina oblečený do valašského kroje. Na tácku má připraveny štamprlky slivovice. Blonďatá dívenka po jeho boku, taktéž krojovaná, nabízí hostům na zajedení nakrájenou domácí klobásu. Komise, až na řidiče, neodmítá.

Během následující hodiny a půl ostatně Zděchovští dokáží svou pohostinnost ještě několikrát. Stoupáme po schodišti, jehož stěny jsou lemovány kreslenými výtvory dětí. V zasedací místnosti starosta obce Tomáš Kocourek Zděchov představí. „Jsme malá, ale o to snad útulnější obec. Do soutěže jsme se hlásili z toho důvodu, že si myslíme, že je třeba ocenit práci obyčejných lidí i místních spolků,“ říká mimo jiné na úvod starosta.

Komise se mezitím rozhlíží po zasedací místnosti, která je plná fotografií ze Zděchova. Na stolech leží katastrální mapy, plány, obecní kronika a k vidění je dokonce i historické pečetidlo. Před úřadem už se mezitím formují hasiči v dobových stejnokrojích. Komisařům předvádějí ukázku práce s historickou ruční stříkačkou.

Poté je na programu prohlídka obce. Čeká nás návštěva místního řemeslníka pana Ezechýla, který se i ve svých devadesáti letech věnuje tradičnímu pletení metel. Zastavujeme se také ve škole, kde komisi vítá ředitel Jiří Malíček, aby je následně budovou provedl. Zastavujeme se až v podkroví, kde se kupodivu nalézá tělocvična. „To je taková naše zvláštnost. Než jsme ji vybudovali, nebylo tady nic, jen nepořádek a netopýři,“ líčí ředitel.

Ze školy míříme kolem kostela a hřbitova po lesní pěšině až k fotbalovému hřišti a nové zděchovské chloubě, zrekonstruovanému sportovnímu areálu s moderním koupalištěm. Poté čeká komisaře ještě malé pohoštění, kromě frgálů také tradiční bílá polévka.

Těžko říci, která obec byla lepší. Na celkové hodnocení je stejně ještě příliš brzy. Dohromady musejí komisaři zvládnout sedmadvacet vesnic v celém Zlínském kraji. Já jsem s nimi absolvoval pouhé dvě a o tom, že rozhodování nebudou mít vůbec lehké, jsem přesvědčen. „Důležité není jen to, jak obec vypadá, ale jaký má společenský život, jací jsou lidé. Není totiž důležité v obci jen bydlet, ale žít,“ řekl za všechny komisaře předseda komise a starosta Lidečka Vojtěch Ryza.