Přesto se do Valašských Klobouk autem horko těžko dostávám. Davy lidí korzují sem a tam, nenechají si ujít desítky stánků s rozličným tovarem, tradiční kyselicu, košt slivovice, ukázky řemesel a hudbu znějící na každém rohu. Klobouky ožily osmadvacátým Valašským mikulášským jarmekem.

Velikým lákadlem je příchod Mikuláše s družinou a průvod čertů. Ovšem jak pro koho. „Tatínku, nechoď za nima,“ úpěnlivě prosí asi tříletý klučina, škrtí otce křečovitým sevřením a hledá ochranu. „Maminko, pojďme už pryč,“ zaznívá o kus dál z úst vystrašené holčičky.

Čerty zblízka si naopak se zájmem prohlížel Roman Kindl s manželkou Denisou. „Mysleli jsme, že malá bude řvát, ale vydržela to. Je v pohodě,“ říká a jeden a půl letá Valerie jen vykukuje zpod kapuce.

„Jsem tu posedmé. Je super, že se tyto tradice dodržují. Tady vidíte družiny ze všech okolních dědin a můžete porovnávat, jak se liší masky i tradice,“ dodává otec rodiny.

Chlupatí i v gatích

Mezi množstvím čertovských družin rozeznávám masky charakteristické pro Horní Lideč. Jedni z mála mají i gatě. Jsou chlupatí od hlavy až k patě a že jim v kostýmu není zima ani v třeskutém mrazu, vím už z dřívějška.

Dnes mají ale jiný problém, na náměstí dorazili všichni bílí, pokrytí sněhem. Před polednem začalo mrholit. „Čím je oblek mokřejší, tím je těžší. Blbě se v tom chodí. Navíc pak musíme všecko pečlivě vysušit, aby nám to neshnilo,“ vysvětluje nejen čert, ale také výrobce obleků z ovčích a kozích kůží Vlastimil Hrabica.

Nechtěl bych v tom dlouho chodit. Namoklý čertovský kožich se zvonci a řetězi může vážit až sedmdesát kilogramů!

Tříletý Mareček se tváří statečně, ale maminka ho dobře zná. „Bojí se, jen to vypadá, že ne. Ale zvládá to, ví, že maminka ho nedá. Nakonec, byl hodný a čerti jsou také hodní,“ usuzuje Hana Vávrová a dodává. „Není dobré, když se děti moc bojí a straší se. Je třeba jim to vysvětlit, my jsme na čertech taky vyrůstali,“ říká pravidelná návštěvnice jarmeku z Valašských Klobouk.

Tisíce litrů jarmekové pochoutky

Procházím kolem všech těch čertů a smrtek a andělů a židů a Mikulášů a volně mě unáší proud lidí k místnímu kulturnímu domu. Krom cimbálovek a tanečníků a koštu slivovice mířím za vyhlášenou pochoutkou – v sále se podává jarmeková kyselica.

Parádní, hladká, s uzeným a kyselá akorát, říkám si, když polykám poslední sousto. Mám stejný šmak? „Chuťově výborná! Trochu nás mrzí, že to nedávají do taléřků jako vždycky, ale do jakéhosi tetra packu. Asi to jinak nejde. Ale chuť je stabilní, už dvacet roků, co na ni chodíme, se nemění. Osvědčený recept,“ pochvalují si manželé Zámečníkovi.

Jak by taky ne, je vařená s láskou, zelí si pro tuto příležitost nakládají dopředu sami. A v den jarmeku prodávají kyselou pochoutku na pěti místech.

„Navařili jsme celkem dva tisíce dvě stě litrů. Pokaždé všechno prodáme,“ hlásí Eva Fialová, která má na této gigantické akci už šestým rokem na starosti zásobování.

Počítám v hlavě. Jestli z litru naservírují tři porce, dohromady tu rozdají šest tisíc šest set misek kyselice. „Recept přesně nevím, mistrem kuchařem je už léta Zdeněk Žilák. Ale máme vlastní zelí, dáváme uzené, klobásky a do toho smetanu,“ popisuje stručně a už diriguje odnos další várnice na místo, kde už tradiční polévka pochyběla.

Už jste někdy smažili tři sta topinek? Přímo na kamna, které stojí na náměstí pod stromem, sází jeden krajíc za druhým místní kuchařka Kristina Jarošová.

„Uvidíme, jaký bude zájem, ale zhruba tolik jich uděláme. Smažíme na domácím sádle, ve kterém je domácí česnek. Touto směsí chleba potíráme a dáváme na plotnu, která je vymazaná špekem,“ vysvětluje a podává mi opečenou delikatesu.

Jak správně prdět do roury

Sýry, včelí produkty, uzené, ale také čepice, ponožky, dřevěné hračky, keramika, vánoční ozdoby jmelí a další zboží. To všechno je tu k mání.

Objevuju také ukázky tradičních řemesel, kováře, řezbáře a jeden stánek, u kterého je živo. Antonín Navrátil tu ze dřeva vyrábí pastýřské rohy. „Nedělám to na kšeft. Spíš motivuju děti a pracuju s nimi,“ říká, zatímco přikládá k ústům jeden z nástrojů malému klučinovi a radí, jak do té roury správně „prdět“, aby vydávala zvuk.

Dozvídám se, že bačové měli krátké trouby a ty uměly vydávat jen jeden tón. „Pak byly delší, trombity a ty uměly i tři tóny. Pomocí nich se pastevci dorozumívali. Takže z jednoho kopce dokázali zjistit, jestli už mají na tom protějším podojené stádo, nebo taky upozornit na blížící se nebezpečné dravce. To všechno bez signálu,“ směje se řemeslník ze Smoliny.

No vida. Zase jsem nežil dnešní den nadarmo. Co všechno se člověk nedozví na Valašském mikulášském jarmeku ve Valašských Kloboukách.