„Vstoupil jsem do organizace Obrana Národa a pomáhal jsem utíkat z ohrožené vlasti těm, kteří chtěli odejít do zahraničních armád. Počátkem roku 1940, kdy hrozilo, že nás gestapo zatkne, jsem sám s kolegy musel odejít tajně přes Slovensko do Maďarska a tam požádal o pomoc Francouzský konzulát,“ vzpomíná Maděra, který nyní žijena Velehradě.

Složitou cestou se tak přes Jugoslávii, Řecko a Sýrii dostal jako člen cizinecké legie do tehdy ještě svobodné Francie.

„Tam jsem se přidal k vznikající československé zahraniční armádě,“ vysvětluje.

Když byla Francie napadena Německem, osobně se účastnil bojů v první linii.

„Nejhorší to bylo u města Gienu na řece Loiře. Tam jsme měli za úkol zdržet německé armády, byla spousta padlých. V první linii byl každý okamžik bojů nejstrašnější,“ svěřuje se.

Z poražené Francie se mu spolu s dalšími Čechy podařilo dostat po moři kolem Gibraltaru do Anglie.

„Byla tam zřízena také zvláštní skupina, která připravovala parašutisty pro pomoc domácímu československému odboji. Do té jsem se přihlásil a byl jsem do ní povolán,“ vypráví Maděra. Měl být vysazen do Československa, ale při výcvikuse po druhém seskoku těžce zranil.

„Bylo špatné počasí, jak to v Anglii bývá. Velitel seskok nepřežil. Mě zachránilo, že jsem spadl do koruny stromu,“ přemítá hrdina.

U skupiny ale zůstal a připravoval výstroj výsadkářů. Se ztrátami kamarádů, kteří v boji zahynuli, se museli vyrovnat.

„Velitelé nám stále opakovali, že oběti za svobodu jsou nutné, když umírají tisíce civilistů denně,“ vysvětlil. Jeho skupina zamířila koncem války do Sovětského svazu se speciálním úkolem dovézt odtud důležité dokumenty.

„Když jsme se tam lodí dopravili, zamířili jsme do osvobozované vlasti s armádou generála Ludvíka Svobody,“ sdělil.

Po válce se ještě několik let podílel na vzniku československého výsadkového vojska. Kvůli působení v Anglii byl ale nedlouho po komunistickém puči v roce 1948 perzekvován.

„Zatkli mě a dostal jsem za smyšlená obvinění trest tři a půl roku, který jsem si odseděl na Pankráci. Složité bylo pak najít i zaměstnání a později mi nechtěli uznat důchod,“ uvedl.

Pracoval tak nejprve v zemědělství a později na nátlak režimu v ostravských uhelných dolech. Přesto zůstal v milované vlasti, a to i po napadení republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

„Bylo to velké zklamání, ale měl jsem doma starou maminku, která přežila za války koncentrační tábor a musel jsem se o ni starat. Naopak návrat ke svobodě v roce 1989 byl prý úžasný.

Přesto, že je mu jednadevadesát, rozumí i díky svým dětem například s digitálnímu fotoaparátu či počítači.

„Už musím bývat ale kvůli zdraví skoro pořád doma,“ sdělil.

Na dnešní české vojenské speciální jednotky se dívá s optimismem.

„Jsem rád, že jsme na demokratické straně a naši vojáci napomáhají míru,“ podotkl.