Svou ordinaci ve Zlíně-Malenovicích provozuje už patnáct let. Věnuje se všeobecnému veterinárnímu lékařství - je zvířecím chirurgem, zubařem a zároveň i porodníkem.

Veterináři nemají na růžích ustláno

Cesta všech, kteří se rozhodnou ubírat se stejným směrem jako Skalička, bývá trnitá. „Člověk musí nejprve vystudovat fakultu všeobecného veterinárního lékařství, která je v Česku pouze v Brně,“ vyprávěl sympatický veterinář. Než student získá titul a diplom, zabere to minimálně šest let. „Je to jedna z nejdelších škol u nás,“ řekl. Z absolventa je pak sice lékař, ale bez praxe je mu to k ničemu.

„Existuje několik možností. Můžete se pokusit jít do státní sféry, kde je ale většinou plno. Uplatnění lze najít i v potravinářském průmyslu, ale tam je volných míst málo. Zůstat na škole jako výzkumný pracovník se zase moc nehodí po finanční stránce,“ vyjmenoval. Mladým veterinářům proto zbývají poslední dvě varianty – vrhnout se do praxe a specializovat se buď na malá, nebo na velká zvířata. „Většina z nás si vybrala tu první možnost, protože je jasné, že české zemědělství jde od desíti k pěti,“ netajil se svým názorem Skalička.

Ani tak však ještě nejsou trampoty veterinářů u konce. „Skoro všichni chtějí mít vlastní ordinaci, ambulanci nebo kliniku, což stojí nemalé peníze,“ zdůraznil veterinář. Co se příjmů týče, jejich výše závisí na tom, jak velkou má veterinář klientelu a kde funguje. „Například v Praze jsou ceny za úkony trojnásobně vyšší než ve Zlíně,“ prozradil.

Je dobré se vyznat v psychologii

Miroslavu Skaličkovi se ordinaci i přes všechna zmíněná úskalí vybudovat podařilo, přestože jeho dětské sny byly trochu jiné. „Chtěl jsem dělat klasickou medicínu. Pak jsem si ale uvědomil, že bych se asi občas musel dohadovat s pacienty, a předpokládal jsem, že když budu léčit zvířata, tak se tomu vyhnu. Opak je ale pravdou,“ zasmál se. Lidé jsou po-dle něj totiž na své domácí mazlíčky velmi citliví. „Padesát procent úspěchu veterináře spočívá právě v komunikaci s majiteli zvířat. Podle mého by na veterinární fakultě měli mít studenti předmět věnovaný psychologii lidí,“ myslí si. Naučili prý by se tam třeba, proč je dobré oslovovat zvířata jménem nebo jak oznámit majiteli, že jeho mazlíček umírá a nedá se s tím nic dělat.

Psy trápí obezita i alergie

Nejčastějšími návštěvníky Skaličkovy ordinace jsou psi. „Každé plemeno má svoje genetické předpoklady k určitým onemocněním. Třeba když se narodí King Charles španěl, z devadesáti procent bude mít problémy se srdíčkem. Polovinu West Highland White teriérů zase trápí problémy s kůží,“ prozradil. „Poslední dobou se podobně jako u lidí na zvířatech čím dál více projevují i různé civilizační choroby, kupříkladu obezita nebo alergie,“ dodal odborník s tím, že práci veterinářům přidávají i motoristé. „Srážky zvířete s autem jsou bohužel téměř na denním pořádku. Časté jsou také úrazy způsobené pádem z výšky,“ popsal.

Smutnou záležitostí, se kterou se musí veterinář vypořádat, je utrácení nemocných zvířat. „Co se eutanazie týče, je veterina tak trochu paradoxně mnohem dál než lidská medicína. Tento postup majiteli navrhujeme, když už zvíře hodně trpí. Nechat svého ztrápeného zvířecího přítele usnout ve spánku je poslední věc, kterou pro něho můžu udělat. A lidé s tím většinou souhlasí,“ vyprávěl veterinář.

Prase sežralo vršky od piva

Veterina je podle Miroslava Skaličky práce na čtyřiadvacet hodin denně. „Člověk se tomu musí zcela oddat a smířit se s tím, že bude pracovat i o svátcích a víkendech,“ řekl.

Práce je náročná nejen časově, ale i fyzicky. „Na světě nejsou jen malí kiloví pejsci, ale také třeba osmdesátikiloví. Když je něco trápí, je potřeba je zvednout nebo otevřít jim tlamu a vytrhnout zub. A to nemluvím o koních, ovcích nebo kravách,“ mávl rukou. I s nimi má totiž zlínský veterinář své zkušenosti. „Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi u prasete. Mělo bolení břicha. Než jsem přijel a natáhl injekci proti bolesti, tak se vyprázdnilo a v trusu jsme našli dva vršky od piva. Pak se hned vrhlo ke korytu,“ zasmál se.

Velkým hospodářským zvířatům se Skalička věnoval jen do revoluce. „Pak mě stále se zhoršující situace v českém zemědělství přiměla, abych se zaměřil na malá zvířata. Člověk s nimi zažije i víc legrace. K velkým zvířatům totiž farmáři volají veterináře, až když už jde opravdu o život,“ prozradil.

Kocour po kastraci utekl v narkóze

Lidé k zvěrolékaři vodí a nosí zvířata s nejrůznějšími potížemi. „Stalo se například, že jsem dělal císařský řez laboratornímu potkanovi. Je to pro mě stejně náročné, jako když to dělám třeba u psa. Ale tři tisíce za takový zákrok na hlodavci zaplatí málokdo. Dokonce jsme také šroubovali kost morčeti a amputovali nohy u křečka,“ vzpomněl si Skalička.

Z přibližně dvou a půl tisíce klientů, kteří ordinaci zlínského veterináře pravidelně navštěvují, jsou to nejčastěji psi a kočky, které něco trápí. „Čím dál více ale lidé nosí nemocné želvy nebo fretky, sem tam hada. Jednou jsme tu měli i opici,“ prozradil. „S čím jsem se naopak v praxi ještě nesetkal, je třeba nemocný pavouk,“ zasmál se.

Někdy stačí chvilka nepozornosti, a zvířecí pacient může vzbudit pěkný rozruch. „Jednou jsme kastrovali kocoura. Byl to takový filuta, že se mu povedlo dostat se z klece. Byl parný den, v ordinaci jsme větrali a on nám utekl ven - hned po operaci, kdy měl být ještě tak dvě až tři hodiny v narkóze. Začali jsme ho nahánět, báli jsme se, aby se nedostal na cestu,“ vyprávěl veterinář. Majitel zvířete byl z nedalekých Tečovic, tak mu zvěrolékař zavolal, ať si jde kocoura přivolat. Než pán přijel, byla kočka ale pryč. „Následovalo těžké vysvětlování, protože majitelé na zvířeti hodně lpěli. Naštěstí asi za pět hodin kocour sám dorazil domů do Tečovic, úplně v pořádku,“ zakroutil obdivně hlavou veterinář.

Malá plemena koušou nejvíce

Dobrý zvířecí doktor podle Skaličky musí počítat s tím, že si vybral dráhu, na níž jej čeká celoživotní vzdělávání. „V oboru se objevují stále nové a nové věci, které si člověk musí osvojit. Vyrábějí se i stále modernější přístroje,“ vysvětlil.

Zvěrolékaře by nemělo zastrašit ani psí zavrčení. „Když se dotknu bolestivého místa, skoro každý druhý pes se snaží kolem sebe kousat. Platí, že čím menší rasa, tím je zuřivější,“ tvrdil zkušený veterinář. „U malých plemen jsme mimořádně obezřetní a ostražití, i když nám majitel tvrdí, že zvíře nikdy nikoho nepokousalo. Drobní psi se totiž umějí velice rychle otočit na stole a pověsit se na ruku,“ řekl Skalička a dodal, že potíž bývá někdy i s kočkami, které pro změnu rády škrábou. „Já osobně mám ale kočky asi nejraději. Doma je i chovám. Líbí se mi, že zůstávají šelmami,“ svěřil se.