Vnučka Jana Antonína Bati Dolores Ljiljana Bata Arambasic se svou dcerou Guiomar, vnuk Ljubisav Mitrovic Bata a jeho syn Bruno stejně jako vnuk Nelson de Oliveira Bata si našli chvíli pro Zlínský deník. Slova se ujala zejména vnučka Dolores, avšak ostatní členové rodiny jí zdatně sekundovali. Rozpovídali se o Zlínu, o očistě svého jména i možnosti získání znárodněného majetku.

Kdy jste poprvé zavítala do Zlína?

Poprvé v roce 1983 či 1984. Tehdy jsem měla velký strach. Přijela jsem s brazilskými právníky. Teď jsem tu popáté.

Jak vnímáte stopu rodiny Baťů ve Zlíně?

Baťovské stopy ve Zlíně mají co dělat s mentalitou lidí, co tu žijí. Je jiná. Když se podíváme kolem sebe, tak jsou stopy nepopiratelné. Jediné, co nás trápí, je to, že se celá pravda o našem dědečkovi neví.

Co tím máte na mysli?

Zůstává ukryta u strýce. Po smrti Tomáše v roce 1932 vedl do roku 1939 firmu můj dědeček. A o tom se moc nemluví a neví. Je to skryté. Vždyť na fotografiích, kde je Tomáš Baťa s Janem Antonínem Baťou, je většinou můj dědeček odstřižen. To je přece lež.

Baťa je synonymem pro podnikatelský úspěch. Dopadl na vás?

Za Tomáše se firma rozrostla, ale že ji náš dědeček Jan Antonín Baťa ještě mnohonásobně zvětšil, o tom se už nemluví. Po odchodu do USA a poté do Brazílie se chtěl vrátit zpátky, ale to mu bylo znemožněno. Celá rodina v Brazílii tak zůstala mimo firmu.

Takže nežijete z výdělků firmy?

Ne. A nejsme nějací boháči. Vyděláváme si na živobytí jako každý normální člověk. Pracujeme tvrdě.

Jak na vás reagují Zlíňané?

Jsou k nám velmi hodní. Ale od některých cítíme trošku i lhostejnost a nepřátelství. Obzvláště od těch, kteří jsou spojeni s Nadací Tomáše Bati.

Která místa ve Zlíně a Zlínském kraji máte rádi?

Dobře se cítíme v našem domě, o který dlouhá léta bojujeme (dnes patří Českému rozhlasu) a který byl znárodněn. Přitom ani nepatřil dědečkovi, ale babičce. Dále na jednadvacítce a myslím, že se cítíme dobře v celém regionu. Máme to rádi v Napajedlích a taky dědečkův dům v Uherském Hradišti. Mnohokrát jsem se v Brazílii cítila jako ryba bez vody. A tady jsem vždy pookřála.

Co vaše rodina a Vánoce?

Naše Vánoce jsou české. Také k nám chodí Ježíšek. Zpíváme koledy, pečeme cukroví, děláme bramborový salát a jíme ryby.

Máte rádi českou kuchyni?

Milujeme guláš s knedlíkem, palačinky, jablečný závin a další jídla. Takže když v Česku zůstaneme nějakých deset dní a pak se vrátíme do Brazílie, většinou přecházíme na saláty a cvičíme pilates.

Co vám dědeček předal?

Pohled na svět. Moudra. Určitě každý z nás nějaká najdeme. Ty nemůžeš být hodný, ty musíš být spravedlivý. Kdo chce poroučet, musí umět pracovat. Peníze nejsou privilegium, ale zodpovědnost. Peníze nesmějí ležet, ale musejí pracovat. Nic nedokážeš bez práce, všechno musí vycházet z práce. Nic není zadarmo, vše si musí člověk zasloužit.

V říjnu zazněl nepříznivý verdikt Nejvyššího správního soudu, který se týkal náhrady za znárodněný majetek. Co tomuto rozhodnutí říkáte?

Není vůbec rozhodující. Je zajímavé, že teď nás mají všichni za poražené, a přitom vloni jsme ve sporu u soudu uspěli. Proč teď to v novinách bylo a před rokem nikoliv? Zamítli to samé, v čem nám minulý rok dali za pravdu. Je to jak dětská hra.

Jak z toho podle vás ven?

Těžko říct. Cítíme, že neexistuje zájem jednat s námi na rovinu. Je to, jako by se nám zástupci vlády nebyli schopni podívat do očí a jednat fér.

Zkusíte spor řešit prostřednictvím mezinárodních soudů?

Pro nás je těžké jít jen tak k Evropskému soudu. Jediné, co chceme, je jednat. Chceme zkusit najít řešení, které bude akceptovatelné pro obě strany. Navíc všichni víme, že u mezinárodního soudu to může skončit ostudou pro Českou republiku. A to nechceme dopustit. Chceme to vyřešit v ČR.

Podařilo se vám očistit jméno Jana Antonína Bati?

Jeho jméno bylo velmi zle poškozeno. On si zaslouží, aby byla konečně zjednána náprava. To není o nás, ale hlavně o něm. Zavírat oči a tvářit se, že to, co se stalo, není pravda, je nepřijatelné. Věříme, že v České republice je právo i spravedlnost a že jim nakonec bude učiněno zadost. Je to všechno o diskusi. Máme dokumenty, fotografie a klidně je ukážeme. Nemáme peníze, abychom za to platili, máme ale spoustu vojáků pravdy. (Smích.)

A byli byste ochotni důkazy ukázat světu?

Samozřejmě. Stačí málo. Jen nás musí někdo oslovit.

Co všechno jste ochotni svému boji za pravdu obětovat?

Budeme bojovat až do posledního Bati. A to je nás nějakých třiaosmdesát. Nevzdáme se. Já to možná neuvidím, ale uvidí to mé děti a jejich děti stejně jako další členové naší rodiny.

Řešíte vaše záležitosti i s vedením radnice?

Ve středu máme setkání na magistrátu ohledně našeho majetku, který tady máme. Například dům po naší babičce. Chceme předat dopis od našeho advokáta. Minulé vedení tu záležitost přece jen zametlo pod koberec.

Můžete být konkrétnější?

Teď jsme se s některými setkali a řekli nám, že byli v těžké situaci. Kdyby to prý dali najevo, mohli se dostat do problémů. To chápeme, ale teď budeme v naší snaze pokračovat s jejich nástupci.

A co by se stalo, kdybyste se dočkali pravdy?

Máme jeden sen. Pokud dostaneme zpátky dům po naší babičce, chtěli bychom strávit Vánoce tady. Aby naše děti věděly, kde jsou naše kořeny.