K zásadnímu zlomu v Erikově životě došlo v devatenácti letech, v den, kdy měl odjet na vojnu. „Bohužel, jsem se tenkrát opil. Při naskakování do rozjetého vlaku jsem se neudržel na stupátku a spadl přímo pod vagon. Vlak mi ujel obě nohy,“ říká s naprostou otevřeností Erik Fojtík.

Se svým osudem se dokázal smířit, ale přiznává, že to nebylo lehké. „Nejhorší recept na depresi je nečinnost. Člověk má pak příliš mnoho času na přemýšlení a sebelítost,“ zamýšlí se.

On sám zájem o okolní svět neztratil a znovu našel schopnost radovat se i z věcí, které mu dříve připadaly samozřejmé. „Jak čas ubíhal, začal převažovat pocit, že svět se netočí jen kolem mě. Že také ostatní mají své problémy a starosti,“ vypráví Fojtík.

Jedním z pilířů, který ho dnes drží nad vodou je sledge hokej, jehož se stal nadšeným hráčem. „Hraje se na takových sáňkách a každý má dvě malé hokejky. Jinak jsou pravidla podobná jako při klasickém ledním hokeji,“ vysvětluje člen týmu Sedících medvědů. Erik se ochotně angažuje také v aktivitách občanského sdružení Život bez bariér.

„Děcka si moc nepřipouštějí, že by se jim něco podobného mohlo někdy stát.,“ vysvětluje. „Někdy si ale říkám, že pokud bych od nebezpečného jednání odradil jediné dítě a uchránil ho tak před úrazem, mělo to všechno smysl,“ svěřil se na závěr charismatický sportovec.