Nasedám k fotografovi do auta a volám ve smluvený čas vedoucímu tábora Tomáši Křepelkovi. Nemůže mít mobil zapnutý neustále, protože na táboře bez elektřiny ho nemá kde dobít. Vylíčí mi cestu, a hlásí, že už nebude na příjmu. „Snad to najdeme,“ probleskne mi hlavou.

Podle popisu odbočujeme na třetí serpentině za Mirošovem na lesní cestu. Kolegovy dotazy, je-li to určitě tady, a jestli se tam dá vlastně vůbec dojet autem, přerušuje přibíhající zadýchaný mladík. „Proboha, něco se tam stalo, vždyť ten kluk je dokonce bosky!“ pomyslím si zděšeně.

„Dobrý den, já vám běžím z tábora naproti. Mám vás vyzvednout a dovézt na parkoviště,“ usmívá se na nás asi čtrnáctiletý hoch. Přibíráme ho do auta a pokračujeme podle jeho pokynů. „Jak se jmenuješ, a prosím tě, proč nemáš boty???“ ptám se, z jeho pohledu asi hloupě. „Jsem Pedro, teda vlastně Petr Bábek. Takhle tu normálně chodíme,“ odpovídá sebejistě. Přesto můj obdiv k bosému, a jak cestou zjišťuji, asi kilometrovému běhu neupadá. „Holt, kluk není žádná fajnovka,“ hodnotím si pro sebe.

Necháváme auto ve stínu stromů a scházíme úzkou pěšinkou do tábora. Úsměv na tváři mi vyloudí hned první pohled na jeho osazenstvo. Patnáct chlapců, ve věku od desíti do patnácti let, i jejich vedoucí nám jdou naproti v pravých indiánských bederních rouškách, a samozřejmě, bosky.

„Dobrý den, já jsem Tomáš „Simba“ Křepelka a vítám vás v našem indiánském táboře,“ promlouvá náčelník. Rozhlížím se kolem sebe, a mé obavy z nepříjemného dne se pomalu rozplývají. Šest obrovských týpí, ohniště s dřevěným „trůnem“ pro nejstarší táborníky, zurčící potok, vše zasazeno v nádherném úvozu mezi stromy.

„Násed! Svolávám násed!“ zazní po chvíli místo nástupu. Všichni se rozeběhnou směrem k Vývařovně, velkému stanu, kde si posedají podél dvou dlouhých stolů. „Je tady Vlky, Pedro, Tygr, Puštík, Chip?“ kontroluje náčelník přítomnost táborníků.

Po prezenci rozdává Simba diplomy za včerejší střelbu ze vzduchovky. Vyhrál „akíčita“ (bojovník) Chip se čtyřiačtyřice­ti body.

Náčelník neupomene připomenout těm, co mají službu, jak si správně počínat v kuchyni. V táboře totiž připravují jídlo mimo vedoucích i starší z dětí. „Dnes bude na svačinu jogurt, na oběd jste si včera odhlasovali brambory s cibulkou a na večeři máme rizoto,“ zakončí Simba poradu. Pokrmy jsou na táboře bez masa kvůli jeho náročnému uchovávání.

Po ranním sezení nastupují Lakotové, Nakotové a Dakotové, kmeny rozdělené podle obsazení týpí, na travnatou plochu před stany. Bude se hrát softball. Jindy je to prý ringo, tedy přehazování gumového kroužku přes volejbalovou síť, střílení z kuše nebo indiánská hra didok.

„Snažíme se klukům nabídnout aktivity, které nemají ve městě jen tak k dipsozici. Včera například absolvovali procházku lesem se zavázanýma očima, pouze podél nataženého provázku,“ popisuje denní náplň vedoucí. V lesíku nad táborem mají dokonce malé lanové centrum.S orga­nizací pomáhá Simbovi i jeho syn Tomáš Křepelka. Ten prý byl na táboře poprvé už v roce a půl. Dnes je jedním z nejmladších táborníků desetiletý Vojtěch Hunák. Prozradil mi, že se nebojí ani štípání dřeva. Jeho bratranec Matěj Hunák je na táboře poprvé a moc se mu tady líbí. „Kromě skauta chodím ještě na judo, ale to mě teda nebaví. Tady je to stokrát lepší,“ pochvaluje si náplň prázdninového pobytu.

A já si tak říkám, poslala bych sem jednou svého vlastního syna? Kluci se nebojí vletět do ledového potoka, vzít do ruky žábu, škvora, raka, vzájemně si pomáhají, povídají a hrají a ve svém náčelníkovi ctí neuvěřitelnou autoritu. Jistěže ano. Vždyť, co víc dítěti dopřát než kontakt s přírodou, fyzičku, zručnost, pokoru a stejně zaměřené kamarády.

A, kdo je vlastně „Simba“? Vedoucí třicátého osmého skautského oddílu ze Zlína, který pořádá tábory s indiánskou tématikou už dvacet let. Mirošov je v pořadí šestým tábořištěm.„Tento tábor i ostatní aktivity pro skauty pořádám zejména proto, aby se kluci naučili žít a fungovat společně. Některé dnešní děti jsou obrovské individuality, sedí samy u počítače, ale vlastně si doopravdy ani neumějí pořádně hrát a podat kamarádovi pomocnou ruku,“ vysvětluje svoji motivaci.

V běžném životě sedí sympatický indiánský náčelník na úřadu ve Vizovicích jako informatik.