Fakta o gynekologickém oddělení nemocnice ATLAS Gynekologické oddělení zlínské Nemocnice ATLAS poskytuje diagnostickou a léčebnou péči v celém spektru gynekologických onemocnění s výjimkou zhoubných nádorů čípku děložního, vaječníků a dělohy. Oddělení využívá špičkově vybavené operační sály, ročně provede 800 velkých operací a více než 1100 takzvaných malých gynekologických zákroků. Drží krok s moderními trendy v gynekologické operativě. Gynekologické lůžkové oddělení má 28 lůžek, oddělení disponuje nadstandardními pokoji.

Na schůzku přišel o chvíli později, předchozí operace se protáhla. Omlouvá se za zpoždění. Nic se neděje, zdraví má vždy přednost.

„Ale nejsem rád, když na mne někdo musí čekat. Všichni honíme minuty," reaguje muž, který patří mezi špičkové gynekology-operatéry.

Občas se objeví zprávy, že žena se o těhotenství dozvěděla až ve chvíli, kdy už rodila. Je to možné, nebo jde spíše o jistou lež rodičky?

Je to opravdu raritní záležitost. Zažil jsem to v době působení v Baťově nemocnici, kde na chirurgii přišla pacientka s bolestmi břicha a až tam jí diagnostikovali těhotenství. Poslali ji rovnou k nám, kde úspěšně porodila. Je však důležité podotknout, že nejde o běžně konstituované těhotné. U štíhlé ženy se těhotenství těžko ztratí. Souvisí to i s určitým přehlížením aktuálního zdravotního stavu.

V čem vidíte zásadní změnu v gynekologické péči v porovnání s dobou před rokem 1989?

Jednoznačně v možnostech vybavení. Z pohledu operatéra říkám, že máme srovnatelnou techniku jako ve vyspělých zemích. Po ní jsme dříve jen toužili. I když rozdíly zde určitě jsou. V ČR zatím není příliš dostupný robotický operační systém Da Vinci, který je třeba v Japonsku či USA poměrně běžný. To už je ale otázka financí, které jsou v medicíně určovatelem prakticky všeho.

A je tu ještě jedna věc. Před rokem 1989 byli mezi námi i kolegové, jejichž kariéra šla ruku v ruce s kariérou stranickou. Nebylo zcela zásadní, jaké mají skutečné odborné schopnosti. A to už dneska naštěstí neplatí.

Mění se nějak pacientky mentálně nebo fyzicky?

To nepozoruji, ale zásadní změnou oproti dřívějšku je jejich informovanost. Zejména díky internetu. Do ordinace často přichází s tím, že když řeknete nějakou diagnózu, tak ony přesně vědí, o co se jedná. Má to zase jedno negativum, že si z internetu vytahují rovnou katastrofický scénář. Často se tak zbytečně stresují.

Stává se tak, že kvůli obavám z nepříznivé zprávy přijdou pozdě?

To myslím, že ne. Strach měly vždycky stejný. Ale zase další změnu oproti dřívějšku vidím v tom, že sem chodí později kvůli obavě ze ztráty zaměstnání. Prostě se odkládá lékař proto, že si nemohou dovolit odejít z práce. Mají obavy, že by o ni přišly. A také se snaží zkrátit případnou pracovní neschopnost, i když to nemusí být ještě rozumné.

Zkusme nyní rozdělit pacientky do věkových kategorií s tím, co je nejčastěji trápí. Začněme třeba 20.–30. rokem.

Nejčastěji se řeší antikoncepce, drobné záněty a vyšetření i léčba žen, které se pokouší o těhotenství, ale nedaří se jim to. Čili sterilita. Základních příčin je několik: postižení vejcovodů, problém v děloze, častou příčinou je endometrióza. Tedy že sliznice děložní, která se běžně nachází v děloze, se nachází jinde. Třeba na vejcovodu, vaječníku, pobřišnici malé pánve. Bolí to, přičemž nejčastěji při menstruaci. Navíc velmi často kolem vznikají srůsty a to má ty dopady, že může dojít k uzávěru vejcovodů a změnám na pobřišnici malé pánve. Také se jedná o hormonální poruchy. A je potřeba říci, že se na neplodnosti párů z padesáti procent podílejí muži. Těchto případů navíc přibývá.

Jak jsou na tom ženy ve věkovém rozmezí 30–40 let?

Pořád ještě léčba neplodnosti, protože se posunula hranice, kdy se rodí. Dneska není výjimkou, že ženy mají první porod po 30. i 35. roku věku. Dříve to bylo o deset let dříve. Dále je to léčba endometriózy a léčba myomatózy. To je onemocnění dělohy, v níž se vytváří nezhoubné nádory, myomy. Také to v tomto věku mohou být různé formy nepravidelného menstruačního krvácení.

Ale já teď hovořím z pozice lékaře pohybujícího se na oddělení a operačním sále. Když se budete bavit s gynekologem z ambulance, budou u něho dominovat pacientky trpící různými záněty, výtoky a tak dále.

Dále máme kategorii pacientek ve věku 40–50 let.

Myomatóza, potíže s dělohou, jako je nadměrné děložní krvácení, a už se zde častěji vyskytují i nádorová onemocnění.

A co ženy po padesátce?

Spadají tam nádorová onemocnění, různé formy postmenopauzálního krvácení, v ambulanci jsou to potíže spojené s koncem menstruace, takzvaná menopauza neboli přechod. Ten se může projevovat návaly horka, pocením, změnami nálad, tendencí k depresivnímu ladění žen, osteoporózou a tak dále. Nastupují poruchy udržení moči, tedy inkontinence a změny ve smyslu poklesu pohlavních orgánů a poruch pánevního dna.

A toto všechno dokážete u vás vyřešit?

Ano. S výjimkou onkologických onemocnění. Umíme je odhalit, ale léčí se ve specializovaných centrech. Bylo by ekonomicky nerozumné, aby se jim věnovala všechna gynekologická pracoviště.

I tak máte v podstatě velmi perspektivní obor. Nikdy nebudete mít pacientek nedostatek.

Věřím tomu, že ne, ale tady bych narazil na jednu zásadní věc: poměrně malé množství pacientek si uvědomuje fakt, že ze zákona si mohou samy vybrat pracoviště, na kterém budou léčeny či operovány. Bez ohledu na to, kam je nasměruje jejich lékař. Samozřejmě to platí pro všechny pacienty a nemocnice.

Je potřeba také říci, že dnešní vyspělé medicínské technologie jsou všem pracovištím natolik dostupné, že všechny v podstatě dělají stejné spektrum gynekologických zákroků s užitím prakticky stejné techniky a z toho pohledu mají stejné možnosti. Můžete do toho dát menší či větší nasazení. Sami se řídíme tím, že je potřeba se k pacientkám chovat příkladně slušně. Tak, aby měly všechny informace, aby znaly pozitiva a eventuálně negativa.

Padesát procent úspěchu v medicíně je to, jak se k lidem chováte a jak se k nim stavíte, jaké jim dáváte podmínky. Mám pocit, že se nám to zúročilo, že si to lidé mezi sebou sdělují. Víte, nejčastější stesk a výtky pacientů pramení z toho, že se k nim někdo choval špatně, že je nedostatečně informoval. To je podle mého názoru stěžejní moment, který přináší mezi pacientky a personál nedorozumění a následné stížnosti.

Na jaké pacientky nikdy nezapomenete?

Takových pacientek je celá řada. Vzpomínám na ženy, kterým se nakonec podařilo otěhotnět. Měly takzvaný Ashermanův syndrom, tedy srůsty v dutině děložní, které nedovolují, aby se v ní uhnízdilo oplodněné vajíčko. Řeší se to moderním sofistikovaným způsobem pomocí hysteroskopie. To je vlastně endoskopická metoda, kdy se přes pochvu do dutiny děložní zavádí optický systém o tloušťce čtyř milimetrů.

Prostřednictvím endokamery operatér sleduje nález na obrazovce a pomocí vysokofrekvenčních proudů srůsty rozruší. Takto ošetřené pacientky otěhotněly a mají zdravé děti.

Kolik operací provádíte endoskopicky?

Asi devadesát procent. Tento postup obnáší hodně výhod. Místo velké jizvy pacientce zůstávají jen tři přibližně sedm milimetrů široké jizvičky – pod pupkem či v pupku a v obou podbřišcích. Odpadá tak velká operační rána, z toho plynoucí menší krevní ztráty, kratší doba hospitalizace, pracovní neschopnosti, rekonvalescence, operační a pooperační zátěž pro organismus jako taková a tím pádem i menší bolesti.

Velkým tématem je i inkontinence. Ta se léčí jak?

Záleží na typu. Buď postačí léky, a pokud ne, nastupuje chirurgická léčba. Nejčastěji spočívá v tom, že ženě pod močovou trubici voperujeme speciální síťku, pásku, ta jí vytvoří oporu, která brání unikání moči.

Co lze považovat za nejsložitější gynekologickou operaci?

Onkologické, ale ty u nás neděláme. Na druhou stranu umíme odoperovat poměrně velké dělohy postižené myomy, a to vaginálně. I téměř kilové dělohy se nám podařilo odstranit spodem, tedy bez nutnosti velké rány na břiše. To je slušný výkon, který dříve nebyl možný.

Proč to dříve nešlo?

Nebyla tak rozpracovaná laparoskopická technika. Pomocí endokamery se přes břišní stěnu podíváte, jak děloha vypadá, a už přes vpich uděláte významnou část operace. Zespodu bychom se tam nedostali. Následně už operaci dokončíte přes pochvu.

Jak se osobně stavíte k interrupcím?

Nic, co bychom vyhledávali, ale je to součást naší práce, která do gynekologie patří. Můj názor je takový, že je právem ženy, aby se rozhodla, zda těhotenství chce, nebo nikoliv. Nikdo by jí to neměl určovat.

Jaký je u vás zájem o takzvané potratové pilulky?

Ročně provedeme přibližně 250 interrupcí. Pilulky jsme podali zatím třem pacientkám. Obecně je zájem malý. Pražské kliniky však hlásí nárůst. Je to nová metoda, na kterou si ženy teprve zvykají. Příští rok budeme mít více vypovídající čísla a informací.

Osobně doporučujete klasický operativní zákrok, či pilulku?

To je v této chvíli předčasný dotaz, protože s druhou formou máme pramalé zkušenosti. Ale jedna věc platí: ve srovnání s klasickým výkonem si pacientky musí uvědomovat, že použití pilulky je podstatně delší proces. Klasická miniinterrupce je zákrok trvající deset až patnáct minut v jednom kroku, a tím je to vyřešená záležitost. U tabletek nás musí žena v intervalu tří týdnů třikrát navštívit. Je otázka, co je lepší.

V poslední době se často diskutuje o negativech dlouhodobého užívání hormonální antikoncepce.

Srovnám-li to s negativy, která s sebou nesou nechtěná těhotenství, tak si prostě myslím, že hormonální antikoncepce nebo jakákoliv jiná její forma je pro ženu výhodnější. Když jsem ještě za minulého režimu začínal s profesí lékaře, tak jsme denně dělávali deset interrupcí. Okamžikem, kdy se v České republice masově rozšířila hormonální antikoncepce, to číslo prudce kleslo. Faktem je, že se názory na hormonální antikoncepci velmi liší. Když to však vezmete celkovým pohledem, lepší řešení prostě není.

Zažil jste někdy na sále opravdové drama?

To zažije asi každý lékař.

A můžete ho přiblížit?

V poslední době to byl případ zcela běžné operace odstranění dělohy, a to přes břicho. Velká děloha, už by to nešlo laparoskopicky odoperovat. Pacientka měla v břišní dutině mnoho srůstů a extrémně velkou dělohu. Dělohu jsme velmi komplikovaně izolovali od okolních orgánů, rozrušovali masivní srůsty a v polovině operace došlo k naprosto nepředvídatelnému velkému krvácení, které bylo způsobené změnou anatomických poměrů v břiše právě kvůli srůstům a rozměrné děloze. S nasazením zkušeného týmu naštěstí vše dobře dopadlo.

Naopak, bývá na sále legrace?

Ano, je-li to dobrý tým profesionálů. Operace musí brát jako běžnou činnost, která zúčastněné nijak nevyvádí z míry a nestresuje. A pak je i prostor na dobrý fór nebo veselou příhodu. Když je personál optimisticky naladěn a není pod tlakem, tak odvádí tu nejlepší práci.

Jaké máte z oboru zážitky? Když přijdete do rozveselené společnosti, co můžete přidat k dobru?

Každý gynekolog má tu nevýhodu, že dělá v oboru, který je středem zájmu. Ženy mají dotazy ze svého, spíše zdravotního pohledu. Pánská společnost však naši profesi vnímá jako něco mimořádného, svým způsobem exkluzivního. Gynekolog se prostě zabývá ženskými pohlavními orgány a společnost v tom hledá pikanterie, které by se ráda dozvěděla. Ale je to zajímavé spíše v souvislosti s dřívější dobou. Před rokem 1989 bylo mnoho tabu a mezi nimi i sex. Neexistovaly u nás například sexshopy, přitom potřeby populace byly vždycky stejné. To znamená, že celá řada žen se snažila nahradit různé pomůcky, které holt nebyly na trhu. Byly tedy okamžiky, kdy předměty, které byly určeny k jinému účelu, zůstaly tam, kde zůstat neměly. S vytažením tedy musel pomoci doktor. (Úsměv.)

S různými tabu mohou souviset i takzvané labioplastiky.

Věc, o které se více mluví a ženy se ji přestávají bát řešit. Ten trend jde z USA. Jde tedy o ženy, které mají od narození zvětšené malé stydké pysky a je tendence, aby měly stejný rozměr jako běžná populace.

Důležité říci, že pro přesný vzhled ženského zevního genitálu neexistuje norma. Je to především dáno pocitem a životním komfortem dané pacientky. My nejsme od toho, abychom jí vymlouvali, že má problém nebo abychom ji na něj upozorňovali. Jinými slovy, pokud žena cítí, že to není v pořádku, životní komfort jí umožníme, pokud je to technicky a medicínsky možné.

Jaké s těmito zákroky máte zkušenosti a následné ohlasy?

Tyto výkony provádíme již více než osm let. Dříve to byly takové vlaštovky. Nyní už pacientky nepřicházejí s takovým pocitem studu a nebojí se o problému komunikovat. Rovnou nastolí problém, který se bude řešit jako každý jiný. Velmi významná je skutečnost, že jsou pak nepředstavitelně spokojené a vděčné. Jejich reakce mne přesvědčily, že je to práce, ve které bychom měli pokračovat.

Existuje další skupina pacientek, které po porodu mají bolesti při styku. Jsou velmi nešťastné, že nejsou schopny normálního pohlavního života. A přibývá jich. A to ne že by jich bylo více než dříve, ale proto, že toto téma má publicitu a ženy vědí, že existuje řešení. Ať už pomocí léků, nebo chirurgicky, s velmi dobrými výsledky.

Zažil jste někdy medicínský zázrak?

U devatenáctileté pacientky jsme zjistili zhoubný nádor na vaječníku s tím, že odmítla další řešení. My jsme ji poslali na kliniku do Prahy, kde diagnózu potvrdili. Musela podepsat reverz, protože ani tam se nechtěla dále léčit. Následně k nám chodila každý rok na vyšetření. Nález byl prakticky pořád stejný, i přes mírně zvětšující se nádor pacientka porodila dvě zdravé děti. Do dneška není tato záležitost uspokojivě medicínsky objasněna.

Tedy jak je možné, že karcinom nenarostl, že ji v obvyklé době nezahubil. Pro mne svým způsobem zázrak, protože s tím se nedokážu medicínsky srovnat, a nejen já. Ale toto není návod, jak by se pacientky měly chovat. Možná bychom to ani neměli zveřejňovat.