Malé muzeum tvoří i světové unikáty. „Světových unikátních pil je celkem šedesát šest, mně se podařilo nashromáždit čtyřicet čtyři světových unikátů," pyšní se Stanislav, jehož sbírka je v rámci klubu sběratelů největší v republice a možná i v Evropě.

Některé pily získal od přátel, jiné přes inzeráty nebo dokonce náhodou. „Mnohé české pily z roku 1954 pobrali Němci a musel jsem je zase z Německa odkoupit, ale k vzácným kouskům jsem přišel i díky své práci servisního technika," vysvětluje.

Mnozí zákazníci mu totiž přinesli své pily, které nešly opravit nebo je chtěli vyhodit do šrotu. „Kolikrát jsem zjistil, že se jedná o nějaký zajímavý stroj," líčí své zkušenosti a rád vzpomíná zejména na příběh pily ukryté v hromadě sena.

„Přišel ke mně nějaký děda, že potřebuje opravit pilu a že druhou, starší, má schovanou ve stodole. Prý jestli ji chci, musím si ji vyhrabat," směje se Stanislav Migdal, který pak odhodlaně vyházel z dědovy stodoly hromadu sena a nepořádku, jen aby pilu našel.

„Rodina ji schovala před komunisty, protože v té době nikdo nesměl vlastnit výrobní nástroj, hned by jim ji zabavili," vysvětluje. Po namáhavém hledání se mu skutečně podařilo najít českou dvojmužnou motorovou pilu.

„Byl to opravdový poklad, protože to byl můj sen mít dvojmužnou pilu. Navíc byla prakticky nepoužitá a se všemi náhradními díly," popisuje nadšeně.

Mrzí ho, když si lidé neváží naší historie, ať už se jedná o pily, nebo o jiné předměty. „Stává se, že lidé prodávají české pily do zahraničí, místo aby si našeho bohatství vážili a nechali je v naší zemi," lituje Stanislav Migdal, který se doposud živí servisem pil a malé stavební techniky.

„Umím ze dřeva i vyřezávat, vyrobil jsem třeba včelí úl ve tvaru medvěda," popisuje bývalý dřevorubec. Aby lidem ukázal, že pily nejsou nuda, předvádí různé kousky na některých akcích. „Děláme exhibice pro diváky, někdy také soutěžíme," říká a ukazuje poháry a medaile. V soutěžích byl úspěšný už jeho otec.

„Obvykle si lidé myslí, že je to nuda. Co může být na motorové pile k vidění? Ale když si vezmete, že mám pily ze různých států, že všechny pily jsou funkční a mám k nim pečlivou dokumentaci, tak je to opravdu výjimečné," domnívá se Stanisla Migdal a dodává, že spolu s přáteli sami postavili domek, který nyní slouží jako malé muzeum.

„Sbírku jsem vystavil v roce 2011. Mezi turisty se to rychle rozkřiklo, takže sem začali jezdit studenti i důchodci, kteří chodí po atrakcích a vzájemně si dávají tipy. Snažím se pro ně udělat i nějaký program," vysvětluje třiapadesátiletý sběratel. Domek plný pil zdobí i obrovské dřevěné kmeny, pařez a trámy. Sbírku doplňují fotografie a doprovodné předměty.

Největší dvoumužné pily váží i 40 kg. Moderní pily jsou výrazně lehčí a mohou vážit jen 4 kg.

„Velmi rád mám zejména pilu, se kterou v roce 1969 soutěžil můj otec a vyhrál. Je to pila z roku 1959 contra Stihl," svěřuje se. Část své kolekce vystavil také na zámku v Liptále, kam se na výstavu přijelo podívat přes tři tisíce lidí včetně různých známých osobností.

K jeho dalším koníčkům patří pěstování bonsají. „Baví mne stromy ořezávat, dokonce mám i speciální způsob ořezu vzrostlých lip," prozrazuje. V minulosti již mnohokrát vyzkoušel ořezat staré lípy úplně na sloup. „Nenechávám tam žádné boční větve a lípa pak krásně obroste rovnoměrně znovu," popisuje.

Dříve mu to prý nikdo nevěřil, ale nyní má spoustu fotografií, které dokládají, že jeho metoda je účinná.Stanislav Migdal se věnuje také dětem. „Mám v mysliveckém kroužku 28 dětí, které učím vztahu k přírodě," uzavírá zaneprázdněný sběratel.

Ve volných chvílích se Stanislav zabývá také činností ze zcela jiného soudku – hraje v dechovce na trumpetu.

MARCELA KANIOVÁ