Musel jsem absolvovat speciální kurz

Pavel Bráblík vystudoval sociologii a jak řekl, jeho profese měla vždy k lidem hodně blízko. „V oboru jsem se pohyboval odjakživa až do doby, než mi přišla nabídka ze zlínského magistrátu, zda bych nechtěl pracovat na lince. No a já to vzal,“vzpomínánasvé začátky panBráblík.

Za pět let, co na lince působí, už vyslechl tisíce lidských příběhů. Než ale začal pomáhat druhým, musel nejdřív projít speciálním školením. „Absolvoval jsem kurz telefonické krizové intervence. Tam jsem se učil rozumět lidem, chápat jejich myšlení a problémy, abych si mohl získat jejich důvěru. Součástí toho bylo i rozpoznat určité pasti. To se bohužel stává, že se osobní trable nebo neúspěchy promítnou do problému druhých nebo si ho naopak příliš vezmou k srdci. Je to hodně těžké a musím přiznat, že se tomu člověk někdy nevyhne. Takže vlastně jsem absolvoval takový menší psychologický kurz. Po něm následoval náslech, kde jsme společně nacvičovali s jinými pracovníky, jak se co řeší v praxi. No a teprve pak jsem mohl sám začít na lince fungovat jako konzultant,“ líčí Pavel Bráblík.

Měl jsem hovor až z Ameriky

Denně se na linku obracejí lidé s nejrůznějšími prosbami a bolestmi. „Nejvíce k nám volají ženy středního věku, které mají například problémy v rodině, ať už s dětmi nebo manželem. Výjimku netvoří ani týrané nebo zneužívané ženy. V poslední době se taky hodně rozmohla rada pomocí elektronické pošty. Toho využívají spíše mladí lidé, kteří nechtějí nic řešit osobně a komunikace přes internet jim vyhovuje,“ podotýkápracovníklinky.

Protože se dá zlínská SOS linka vyhledat pomocí internetu, její klienty netvoří jen lidé ze Zlína, ale i z různých koutů republiky. A stává se, že pracovníci řeší i hovory ze zahraničí. „Měl jsem telefon z Ameriky. Paní, která se tam z Čech přivdala, měla obrovské problémy s tchyní. Ta jí neustále dávala najevo, že jí vzala syna. Bydleli všichni spolu a velice těžce to nesla. Měla například jeden v týdnu volný, který si chtěla užít jen s manželem. Jenže tchyně si pokaždé něco vymyslela, aby jim to nevyšlo,“ podotýká konzultant. Teror ze strany tchyně ale zdaleka nekončil.

„Třeba i když se chtěla jen dívat na televizi, tak se objevila manželova matka s tím, že zrovna běží něco daleko zajímavějšího na jiném kanálu. No a samozřejmě její syn stál vždy za svou matkou. Takže psychicky na tom nebyla zrovna nejlépe. Poradil jsem jí, ať se postupně snaží osamostatnit. Například tím, že si koupí vlastní televizi, ledničku a další vybavení domácnosti, aby jí tchyně nemohla nic vyčítat. Volala mi pak ještě několikrát, aby mi řekla, jak se celá věc vyvíjí. Nakonec byla rozhodnutá, že jakmile dostane zelenou kartu, odstěhují se s manželem někam úplně jinam,“ vzpomíná Bráblík na netradičnítelefonát.

Nejhorší je mít pocit bezmocnosti

Některé případy na lince mají šťastný konec. „Šlo o ženu, kterou manžel fyzicky týral. Volala nám z mobilního telefonu, že ji manžel opět zbil, a tak vzala dítě a utekla se schovat do nedalekého seníku. Tak jsme zkontaktovali policii, která ženě zajistila odvoz, a došlo k vykázání manžela. Prozatím tedy případ skončil s dobrým koncem. Další kroky už ale záleží na ní samotné a na příslušných orgánech,“ vypráví Bráblík.

V určitých situacích je i pro samotné poradce náročné vyrovnat se s některými bolestivými osudy, které si vyslechnou. „Nejhorší je asi pak ta bezmocnost, že nemůžeme udělat nic víc, než s tím člověkem mluvit po telefonu. A zvlášť v případech týrání, kdy člověk nechce volat pomoc, nebo u zneužívaných či týraných dětí. Je to prostě náročné na psychiku,“ poukazuje Pavel Bráblík.

Hodně se prý zapotí v situacích, kdy na linku volá zneužívané dítě. „Nesmíme, jak se říká, tlačit na pilu, protože to dítě může kdykoliv položit. Musíme postupovat velice obezřetně a citlivě, protože v momentě, kdy uděláte jakýkoliv krok, už to pak nejde vrátit. Snažíme se mu vysvětlit, ať se nebojí zavolat si pomoc. Připravujeme ho i na to, že až dojde k vyšetřování, aby samo bylo schopné hovořit o tom, co semudělo,“ vysvětluje konzultant. Na linku se obracejí i všímaví sousedé, kteří upozorňují na týrání dítěte v domácnosti. „Volala starší paní, že u nich v domě týrá otec malého chlapce. Prý často slýchává křik a pláč. Informovali jsme tedy městskou policii a odbor péče o dítě, kteří si celý případ převzali,“ uvádí další z případů.

Ne každému můžeme pomoci

Občas jde na lince doslova i o každou vteřinu. „To byl případ, kdy nám volal muž, že si jeho spolupracovník vzal prášky a on ho našel v bezvědomí. V žádném případě nechtěl volat sanitku. Měl totiž obavy, že by to lékaři kvalifikovali jako pokus o sebevraždu, což by jeho spolupracovníkovi ještě víc uškodilo. Zjistili jsme, že muž spolykal několik tablet rohypnolu,“ líčí napínavý příběh, který ale naštěstí končí dobře.

„Na základě informací o množství prášků a jeho přibližné váhy volali na toxikologii do Prahy. Tamnám naštěstí řekli, že dávka by neměla být smrtelná. Ale muž si už nebyl jistý tím, zda kolega kombinoval rohypnol s jiným lékem nebo alkoholem. Takže nakonec jsme ho přemluvili, aby sanitku zavolal. Důvodem, proč to udělal, byly prý rodinné problémy,“ dovypráví Pavel Bráblík další z lidských osudů.

Horší jsou však podle něj ty případy, kdy nelze někomu pomoci. „Bohužel i to se stává. Volal nám pán, který byl smrtelně nemocný. Neměl rodinu ani děti, nikdy nebyl ženatý a život už pro něj neměl smysl. Bydlel v garáži u svých známých, protože měl problémy se sociálními dávkami. To bylo hodně zlé. Nemohli jsme dělat nic víc, než ho jen poslouchat a zkusit mu poradit aspoň v souvislosti s těmi penězi,“ povzdechl si poradce.

Ptali se mě i na nasazování kondomu

Linka ale občas zažívá i veselejší chvilky, a to zvlášť s vtipálky, kteří volají a vymýšlejí si nejrůznější nesmysly. „Volal nám například nějaký puberťák, že mu chce brácha zastřelit vzduchovkou křečka, a comátedy dělat. Kčastým telefonátům patří i otázka, jak se nasazuje kondom. Děti samozřejmě tolerujeme,“ směje se Pavel Bráblík.

A i když některé telefonáty nemají vždy šťastný konec, má podle Pavla Bráblíka práce na lince důvěry obrovský význam. „V dnešní době je na člověka kladena stále větší zodpovědnost za vlastní život, roste i tlak, kterému je vystaven například v práci. Lidem pak schází síla čelit problémům, a proto jsme tu my, kteří se jim s tím snažíme pomoci. A i když to nedokážeme u každého, tak nás vždy potěší, když námlidé poděkují za to, že jsme třeba jen poslouchali. A o to větší radost pak z té práce máme,“ podotýká závěrem Pavel Bráblík a už opět zvedá sluchátko, aby možná pomohl někomu nešťastnému s jeho problémem.