„Zájem o studium na Základní umělecké škole Zlín roste," nechala se slyšet její ředitelka Martina Hniličková. Příčinou je nejen nástup silnějších ročníků, ale především obrovská kulturní tradice. Jedním z trendů je kromě jiného především zpěv a cimbálová i klasická hudba.

Výsledky této práce jsou pak patrné na různých, často i celostátních soutěžích, kde žáci ze Zlínského kraje pravidelně zaujímají přední příčky. Jedna z regionálních soutěží se zde uskutečnila včera. Šlo o dvacátý ročník pěvecké soutěže Trnečka. Zúčastnila se jí i jedenáctiletá Natálie Štruková ze souboru Vonička. „Zpívám moc ráda. Přivedla mě k tomu babička," řekla po vystoupení.

V regionu působí kromě několika uměleckých škol také nespočet zájmových kroužků. Ty i přes svou kvalitu však nemohou nabídnout tak komplexní výuku jako právě umělecké školy.

„Mládež je u nás vzdělávána komplexně od pěti až do dvaceti let a stále na vyšší úrovni," sdělila ředitelka Martina Hniličková. Podle ní i rodiče chápou, že má toto dlouhodobé úsilí smysl. Děti se učí cílevědomé práci a řada z nich se po absolvování školy vydává na profesionální uměleckou dráhu.

Existují však rozdíly jak mezi jednotlivými školami, tak i mezi státními a soukromými. Ty státní jsou více svázány pravidly, protože se vzdělávání řídí dle školského zákona.

„Vždy jde o to, co všechno dokážou jednotlivé školy nabídnout," dodává Martina Hniličková.

Problémem zůstávají finance

Podobný trend jako ve Zlíně potvrzuje i ředitelka základní umělecké školy v Luhačovicích Monika Slováková. „Obrovský zájem je především o zpěv a o hru na cimbál," říká. Obecně se podle jejích slov zájem o studium na škole celkově mírně zvyšuje.

Nezájmu budoucích generací žáků se prý příliš nebojí. Větší starosti jí dělá, asi jako každému řediteli, především financování. „Hrozbou by pro nás mohly být úspory, které se hrnou ze všech stran," svěřila se se svou obavou.

„Rodiče pozitivně hodnotí, že škola vzkvétá. Stále se něco děje a rozšiřuje. Právě v tomto okamžiku připravujeme otevření výuky hry na bicí nástroje," uzavřela Monika Slováková.

Autor: Roman Buček