Že je ve Zlínském kraji i druhý Zámek Lešná, dodnes mnozí vůbec netuší. Jde přitom o nádhernou památku se zajímavou historií, která bohužel vážně doplatila na necitlivé zacházení za minulého režimu.

Zámek Lešná, o němž jsou následující řádky, se nachází v obci Lešná u Valašského Meziříčí. Letos uplyne deset let od jeho opětovného zpřístupnění veřejnosti po náročné obnově.

Šlechta o zámek přišla, nastěhovali sem školu

Počátky lešenského zámku spadají do poloviny 14. století. Dnešní klasicizující ráz s novogotickými detaily vtiskli někdejší tvrzi až poslední šlechtičtí majitelé Kinští z Vchynic a Tetova. Pobývali zde do konce druhé světové války, kdy jim byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován.

Od roku 1948 zde sídlila téměř třicet let mateřská a měšťanská škola. Až v roce 1975 získalo památkově chráněný zámek spolu s parkem do své správy Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, dnešní Muzeum regionu Valašsko.

Neutěšený stav přilákal i filmaře

Zchátralý stav objektu a neutěšená situace cenného anglického parku si vyžádaly rozsáhlou obnovu. Bylo třeba budovu staticky zabezpečit, osadit původní dřevěná okna a zborcené stropy, opravit střechu i fasádu. Ještě než se to podařilo, posloužil na počátku 90. let zchátralý vzhled lešenského zámku jako kulisa při natáčení filmu Filipa Renče Requiem pro panenku. Obnovený zámek v Lešné je znovu přístupný veřejnosti od listopadu 2011.

Zámek je připravený přivítat návštěvníky

Za „normálních“ okolností by už v těchto dnech dávno běžela hlavní návštěvnická sezona. Kvůli protiepidemickým opatřením však na letošní otevření v Lešné stále čekají.

„Už bychom rádi návštěvníky přivítali. Jsme připravení a těšíme se. Naposledy jsme měli otevřeno na dva týdny v prosinci,“ říká průvodkyně ze Zámku Lešná Veronika Hynková.

Na prohlídku lešenské památky se tak nevydávám ve skupince jiných návštěvníků, ale pouze v doprovodu Veroniky a její kolegyně, muzejní lektorky Kristýny Pončíkové. První zastávkou je hala, do níž ústí schodiště z přízemí zámku. Zřejmě podle něj se jí také říká Schodišťová.

Je zde několik vzácných předmětů a kusů nábytku, jež jsou přímo spojené s posledními majiteli zámku z rodové větve hrabat Kinských. Například originální kamínka, která patřila do venkovního altánu, nádherné bohatě vyřezávané dřevěné lavice s erby rodu Kinských nebo dřevěná truhla z roku 1746.

Unikátem je také balustráda (zábradlí) z poloviny 19. století. „Takové zábradlí se běžně dělávalo ze dřeva či pískovce. Toto je ovšem duté, zhotovené ze zinkového plechu natřeného emailem v barvě slonové kosti,“ popisuje Kristýna Pončíková.

Ze sto čtyřiceti tapiserií zbyla jediná

Na stěně zaujme rozměrná tapiserie ze 17. století zachycující dávný biblický příběh krásné a ctnostné Zuzany a dvou starců, kteří podlehli jejímu půvabu. Umělecké dílo pochází z francouzského Aubussonu, na konci 50. let minulého století jej zrestaurovali v Moravské gobelínové manufaktuře v nedalekém Valašském Meziříčí.

Zajímavostí je, že dílo s názvem Zuzana a starci nebo také Zuzana v lázni je jedinou tapiserií, která se na lešenském zámku do dnešních dní zachovala. Původně jich zde přitom mělo být až sto čtyřicet jedna.

„Některé o velikosti kapesníku, jiné natolik rozměrné, že pokrývaly celé stěny. Sloužily jako výzdoba a zároveň zateplení místností,“ připomíná Kristýna Pončíková.

Schodišťové hale se říká také Lovecká, podle trofejí umístěných na stěnách. Na anglický park, který přiléhá k zámku, totiž v minulosti navazovala ještě stohektarová obora, v níž Kinští chovali daňky, jeleny, srnce nebo viržinské jelence. A samozřejmě tam chodili zvěř také střílet. Obora později musela ustoupit silnici a železnici.

Z knihovny udělali sklad chemikálií

Přecházíme do další místnosti, jejíž hlavní dominantou je rozměrná pseudorenesanční knihovna, rovněž pozůstatek po Kinských. Je téměř zázrak, že na zámku vydržela i v období, kdy byl majetek zestátněn a sídlila zde mateřská a měšťanská škola.

„Většina nábytku se tehdy sbalila a převezla na svozové zámky, ale knihovna tady zůstala. Nesloužila však svému skutečnému účelu, nýbrž v ní byly uložené různé školní pomůcky a dokonce také chemikálie. Jsem proto velmi rádi, že se zachovala ve stavu, kdy ji můžeme dnešním návštěvníkům prezentovat,“ netají Kristýna Pončíková.

Její kolegyně Veronika Hynková mezitím pečlivě čistí krásná zelená kachlová kamna u stěny místnosti i cínové nádobí, které je na nich rozložené.

„Cínové nádobí je původní, lešenské. Ale o kamnech se totéž říct nedá. Třebaže dříve bývala kamna takřka v každé místnosti zámku, žádná bohužel nepřežila období, kdy zde sídlila škola,“ vysvětluje průvodkyně Veronika.

Moravská rodačka sahala po Nobelově ceně

Péče se dostává také zdobenému pracovnímu stolu u okna knihovny. Z předmětů rozložených na jeho zdobené desce zaujme rámeček s fotografií Marie von Ebner-Eschenbach, významné německy píšící spisovatelky, která žila v Rakousku. Za svou tvorbu byla dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

„U nás se o ní mnoho neví. Přitom to byla šlechtična moravského původu. Narodila se ve Zdislavicích u Kroměříže. Byla to jediná vlastní sestra Bedřišky Dubské, manželky prvního majitele lešenského zámku Augusta Leopolda Kinského. Na zámek do Lešné často jezdívala,“ nabízí historické souvislosti Kristýna Pončíková.

Kinští byli milovníci koní, vyšlechtili vlastní plemeno

Oku neunikne bohatá obrazová výzdoba a to nejen v knihovně. Obrazy jsou původní, často s jezdeckými motivy. Kinští byli totiž zapálení chovatelé koní. Jejich rod je spjatý i se založením Velké Pardubické. Dokonce si vyšlechtili i vlastní plemeno – kůň Kinský patřil svého času k nejvýznamnějším plemenům ve Střední Evropě.

Menší místnost sousedící s knihovnou ukrývá další ze skvostů lešenského zámku – sekretář z přelomu 17. a 18. století, který pochází pravděpodobně z Ruska. Je vyrobený ze vzácných materiálů jako je slonovina, želvovina, eben, mahagon či palisandr.

„Patří k našim nejvzácnějším sbírkovým předmětům. Původně byl ve Zdislavicích, v rodišti již zmíněné Marie von Ebner-Eschenbach. Jde o dědictví po zdislavické větvi Dubských. Při restaurování odborníci v sekretáři objevili více než padesát tajných přihrádek,“ popisuje muzejní lektorka.

Zrcadla přečkala i školní výuku

Bílý sál, jak se nazývá rozhlehlý pokoj, jež je další zastávkou naší prohlídky, je aktuálně upravený pro svatební obřady. Z toho důvodu není možné prohlédnout si největší chloubu této místnosti – původní barokní dřevěnou podlahu. Dočasně ji zakrývají koberce, na nichž jsou rozmístěné bílou látkou potažené židle pro svatebčany.

Na historickou podlahu z dubových a lipových prken obohacenou o krásnou středovou kartuši ve tvaru hvězdy narazili pracovníci muzea při postupné rekonstrukci zámku.

„Byla ukrytá pod dvěma vrstvami jiných podlah – nejprve ji překrývaly takzvané vídeňské čtverce, úplně nahoře pak linoleum z doby, kdy zde byla školní třída,“ prozrazuje Kristýna Pončíková.

Původní jsou v Bílém sále také rozměrná zrcadla na stěnách, která na rozdíl od už připomínaných kamen, měla to štěstí a přežila i „školní“ období zámku.

Zrcadla zřejmě pocházejí ze zrcadlářské manufaktury, kterou Kinští založili ve Sloupu v severních Čechách. Sál slouží také jako obrazová galerie Kinských. Svůj portrét zde mají i August Leopold, který pro svého syna, Filipa Arnošta, zakoupil Lešnou. Ten se zasloužil o neoklasicistní přestavbu zámku a velkou péči věnoval také zámeckému parku.

Orloj i vzácný porcelán z Japonska

Z Bílého sálu pokračuje prohlídka ještě do dalších tří pokojů – pracovny, jídelny a ložnice. Ve všech lze obdivovat řadu dalších cenných sbírkových předmětů. V ložnici jsou dominantním prvkem dvě krásně zdobené dřevěné postele, pozornost si zaslouží také původní zrcadla se svíčkami. V pracovně si zase návštěvník může prohlédnout sadu původního cínového nádobí.

„Jsou zde mimo jiné cechovní poháry s vyznačenými znaky cech, například rukavičníků či punčochářů, z roku 1738. Zvláštností je také cínová slánka,“ ukazuje Kristýna Pončíková.

Další zajímavostí tohoto pokoje jsou vysoké hodiny – orloj – které pocházejí z pozůstalosti po Františku Hlavicovi, akademickém malíři ze Vsetína. Orloj umí hrát až sedm melodií a postavičky v něm jsou pohyblivé.

Dnešní jídelna bývala v minulosti rozdělená na dva pokoje, jak lze vypozorovat ze stop po dělící příčce na stěnách i rozdílné původní výmalby v obou polovinách místnosti. Mezi vystavenými exponáty zaujme vzácný japonský porcelán.

„Ten byl i pro šlechtu ve své době velmi drahým a exkluzivním zbožím,“ upozorňuje lektorka.