(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Ne, deníčku, nezávidím, jen prostě stále věřím, že chtěli vidět zlaté prasátko. Samozřejmě se mnou budeš nesouhlasit, protože mé štědrodenní obžerství se občas vymyká kontrole. Moto „Kdo by věřil v zlatý prase, když můžem sníst, co kdo spasem“ je totiž přímým útokem na mé předvánoční předsevzetí.

Kandované ovoce mělo nožičky a utíkalo přede mnou, pistácie se nechtěly zbavit svých skořápkovitých šatů a cukroví podvádělo můj žaludek s mýma očima.

Každoroční humbuk pro jedno zlaté prase ze mě učiní vždy uzlíček nervů. Nejím, nespím, drkotám zuby a chytám tik do oka. Čekání je prý výsada králů, ale co my poddajní poddaní?

Nic, říkáš? V koutě sedět a na pohádky koukat? No proč ne, ale kdyby se ti stalo to co mně a přinesli si k tobě sousedi schovat králíčka pro své dítko. Vyskakoval bys z kůže.

Přiznávám se a kaju se, představoval jsem si ho na smetaně. Promiň, deníčku, že jsem tě poslintal. To jsou ty dozvuky půstu.

Ale dobře, nebudu tě napínat, byl droboučký, takže jsem si nedovolil jej naporcovat. Přece jen můj hlad by nezahnal, a tak alespoň přinesl pravou nefalšovanou radost.

I když vzhledem k jeho střevním potížím k němu měli ve zverimexu přiložit manuál.

A představ si, že to zlaté prase zase nedorazilo! Sprostě si chrochtalo jinde, a já tak musel upustit od záměru stědrovečerní zabijačky.
Nu což, alespoň mi náramně chutnalo.

Jen už nevím, kdo nechal na okně tu slivovici. Ať už to byl Ježíšek, nebo Santa, coby řidič si tento podlý čin budu pamatovat a příště jim nepošlu čumkartu z odtučňovací kúry. Hamba jim!