Ještě běžky, nebo už pěšky? Jedna z mnoha otázek, která mě napadla při přípravě na reportáž takzvaně „na vlastní kůži". Už jsem toho nachodil po lesích hodně, rysa ani medvěda jsem však ještě nestopoval.

Druhému jmenovanému bych se i docela rád vyhnul. Bez ohledu na to se dnes ve společnosti strážce CHKO Beskydy Michala Bojdy za velkými šelmami do hor vypravím.

Až šedesátka dobrovolníků v zimě pročesává území od Bílých Karpat až po Těšínské Beskydy. Na území o rozloze asi dvanácti set kilometrů čtverečních hledají jakékoliv známky výskytu dravých šelem. Stopy, srst, trus nebo i sraženou kořist. Spolu s Michalem Bojdou vyrážíme prověřit, zda hlášený výskyt rysa ve Vizovických vrších je výjimkou, či pravidlem.

Vzhůru do kopců

Obloha nad Lidečkem vypadá jak z reklamy na počasí a já krátce před devátou ranní čekám u známého motorestu na svého průvodce. A už ho vidím. Hned při prvním pohledu na mladého ochranáře mi dojde, že se nebudeme jen tak procházet. Na to, kolik teploměr ukazuje stupňů, mu totiž chybí bunda. Zřejmě se chystá zahřát svižným pochodem.

Po nezbytné kontrole vybavení se bez dalšího zdržování zanoříme do místních kopců. A to doslova. Cílová lokalita se totiž jmenuje přírodní památka Kopce stejně jako nedaleký vrch. S názvoslovím se zřejmě nikdo příliš nepáral. Hned vedlejší kopec se jmenuje prostě Kopec a o kus dál vidím i lokalitu Na Kopci. Není nad jednoduchost. Na cestu bych se tu však ptát nechtěl, všechno musí být na kopci nebo za kopcem.

Cesta mírně stoupá po modré turistické stezce. Najednou můj průvodce prudce stočí směr a opustí značenou trasu. Vede nás, jak jinak, do největšího „krpálu". Pomalu mizí šlépěje pěšáků a konečně se objevují stopy lesní zvěře. Napínám zrak a v prudkém terénu si sundávám bundu. Zahřátí svižným pochodem zjevně zabírá.

„Zvěře zde najdeme dost. Srnky, jeleni… A tudy se procházela liška," ukazuje ochranář.

„My se potřebujeme dostat na hřeben a jít po něm. Tamtudy vede nejpravděpodobnější trasa, kterou by rys použil. Víme, že minimálně jeden zachází až sem a sestupuje k silnici na cestě do Vizovických vrchů," ukazuje Michal Bojda na protější hřebínek.

„Jmenuje se Ludvík a nosí telemetrický obojek. Zjednodušeně řečeno, má na krku sledovací zařízení. V rámci spolupráce s Akademií věd můžeme od loňského roku tímto způsobem sledovat dva rysy. Kromě Ludvíka také samici Ivonku. Ta však pouze výjimečně opouští domovské Veřovické vrchy."

To Ludvík je jiný chodec. Jeho teritorium obsáhne bezmála tři sta kilometrů čtverečních.

První úlovek: město jezevců

Navzdory chabé znalosti místních reálií si vzpomínám, že někde tady by se měla skrývat jeskyně. Konkrétně víc než sto metrů hluboké podzemí s hezkým názvem Naděje. Stačí sejít kousek z lesní cesty a stojíme u ní. Na to, jak má být rozsáhlá, jsem čekal větší vchod. Úzká škvíra rozhodně neláká návštěvníka ke vstupu.

„Myslím, že bez lana a jištění to ani nejde. V první části jeskyně prudce klesá," poznamenává Michal Bojda.

Po seskoku k ústí jeskyně mě čeká překvapení. Teplotní rozdíl je značný, nečekaně mi bylo u vchodu téměř horko. Tady by se dala nouzově přečkat noc.

Obcházíme skalní návrší a pouštíme se do rozpoznávání prvních stop.

„Někde v okolí si jezevec vyhrabal noru, poznáš to podle vychozených chodníčků. A stopa po jeho drápech vypadá krásně zřetelně," ukazuje ochranář na dobře obtisknuté jezevčí spáry. Postupně obcházíme skalisko a hustým mlázím se zkoušíme dostat přímo na hřeben. Očividně by přišly vhod i ty původně plánované sněžnice. Místy se propadáme až nad kolena.

Na spoustě okolních stromů vidím ptačí budky. „Akorát že neslouží ptákům, ale netopýrům," vysvětluje ochránce přírody. Postupně se zastavuje u každého vyvýšeného skaliska nebo vývratu a všechny pečlivě prohlédne.

„Právě na podobných místech mívají rysi často pozorovatelnu. Také si značí teritorium, proto hledám zbytky srsti," prozradil. Najednou cítíme pronikavý pach. Jít sám, asi bych nad tím ani nepřemýšlel. Michal Bojda má však hned jasno. „Před pár minutami tady musela proběhnout liška," a hned své tvrzení dokládá nálezem čerstvých stop.

Z dáli se ozývá hluk motorových pil. Míříme za zvukem. „Nazdar, neviděli jste něco?" ptáme se lesních dělníků.

„Tady nic, jenom dole leží chcíplá liška. Už jsme našli několik, asi jsou vzteklé," opáčí jeden z lesáků. Jak to má vůbec rys s liškami?

„V lásce se zrovna nemají. Rys lišky likviduje, ovšem ne kvůli potravě, ale jako konkurenty. Naštěstí jsou lišky přemnožené, takže to vítají i myslivci," vysvětluje ochranář.

Lovy s fotopastí

Míjíme další skalnaté ostrohy. Michal Bojda se dívá, kam by umístil fotopast.

„Bohužel se nám občas ztrácejí, a to i přesto, že je umísťujeme v neschůdném terénu. Odhodlaného zloděje ani zámek neodradí. Kolikrát se někdo i vrátí domů pro nářadí," popisuje Bojda. Každá ztráta řádně zamrzí. Kromě finanční škody přichází „stopaři" také o cenné údaje.

„Na druhou stranu často lidé fotopast objeví, jen do ní zamávají a jdou dál."

Objevujeme další stopy. Opět značí přítomnost velkého množství srnek i jelenů. Konečně se objevují také otisky jiných zvířat. Očividně tudy proběhlo několik divokých kanců. Náhle se průvodce prudce skloní. Že by konečně úspěch? „Planý poplach. Takhle vypadají psí stopy. Zmátlo mě, že okolo nevidím lidské šlépěje. Zřejmě nějaký „tulák". Nebylo by to poprvé. Na fotopastích často toulavé psy zachytíme. Zblízka není těžké stopu psa a rysa odlišit."

Konečně se vracíme na značenou turistickou stezku. Tam nás čeká ještě jedna jasná stopa ta běžecká.

S naučnou tabulí medvěd nesouhlasil

U rozcestníku Láz narazíme na první turistickou infrastrukturu lavičky, ukazatel i panel naučné stezky. Informační panel hyzdí rozbitý kryt z tvrzeného skla.

„Konkrétně toto zničil někdo jiný, ale přesně tuto tabuli před časem poškodil medvěd. Celou ji pošpinil zablácenými prackami a v místě kresby medvěda dokonce rozbil tvrzené sklo," dovídám se.

Dosud jsme ušli asi šest kilometrů převážně volným terénem a nyní se lesní cestou vracíme na parkoviště. Co jsme se dozvěděli?

„Minimálně jsme zjistili, že se zde rys pravidelně nenachází a zavítá sem jen občas. To poznáme podle množství srnčích stop na hřebeni. Pokud by se tu rys pohyboval pravidelně, srny by se těmto místům zdaleka vyhnuly," vysvětluje stopař.

Z dáli slyšíme ruch ze silnice vedoucí od Lidečka směrem na Valašskou Polanku. Přibližně zde se dělí Javorníky a Vizovické vrchy. Frekventovaná silnice představuje asi největší překážku rysí migrace.

„V těchto místech vede les až k silnici, průchodu nebrání svodidla a na řece Senici se nachází brod. Pro migraci tedy jedno z mála vhodných míst," prozradí Bojda. Roli hraje také prostupnost cesty.

„Rys potřebuje alespoň pětiminutový rozestup mezi auty. Podle našich výpočtů tady v noci bývají mezery i třicet minut, což je dobré."

Na zledovatělé lesňačce zjistíme, že jít pěšky byl nakonec nejlepší nápad. Jízda dolů na běžkách by mohla být smrtící. Cestou potkáváme další partu dělníků. Tito obsluhují lesní lanovku na svážení dřeva ze špatně dostupných míst.

Lesní dělníci = pozorní svědci

„Tak co, pánové? Počítáte, počítáte? Tam na druhé straně někdo viděl rysa," informují nás okamžitě dělníci.

„Ano, o tom víme, ale už to je pár týdnů. Dnes prověřujeme, zda sem chodí častěji," vysvětluje Michal Bojda lesníkům. Právě lesní dělníci bývají spolu s myslivci nejcennějším zdrojem informací. Často sami stopařům ohlásí ulovenou srnu a ti mohou jít najisto. Procházíme kolem Čertových skal a do cíle zbývá posledních pár set metrů. Ačkoli jsme na stopy rysa nenarazili, stopovací den i tak nabídl řadu zajímavých informací. Příště, až se vydám do lesa, budu vybaven znalostmi nabytými na výpravě do zasněžených kopců. Vystopovat lišku podle pachu nebo rozeznat stopu psa či vlka od rysa představují jen některé z nich.

LUKÁŠ FABIÁN