Cestou jsem si pomyslel, že ve Švýcarsku narozená 
a v USA žijící dcera Rudolfa Firkušného neumí česky a budu muset oprášit svou chatrnou angličtinu, ale spletl jsem se. „Já mluvím česky minimálně každý druhý den s přítelkyní mé maminky, která bydlí na Manhattanu kousek od nás," popsala u skleničky vína Veronika, z níž přímo zářila radost, že může trávit čas v místě narození svého otce.

Co říkáte na festival, který 
v Napajedlích každý rok připomíná život a dílo vašeho otce?

Zaprvé je krásné, že už je to pátý ročník. Je úžasné, že se něco takového ve městě děje. Má to obrovský význam, protože se tady táta narodil 
a celé roky, co nemohl jezdit domů, se v každém rozhovoru a programu vždy objevovala Napajedla jako jeho místo narození. To pro něj bylo po celý život významným faktem a byl na to hrdý. Proto mám já teď nesmírnou radost, že se na něj tady teď takto vzpomíná. A měl by ji určitě i on.

Jak vnímáte další aktivity, které jsou zde s jeho jménem spojeny?

Vzpomínám si, že když se táty kdysi zeptala paní Žáková (Veronika Žáková, bývalá ředitelka napajedelské ZUŠ, pozn. red.), jestli by se mohla škola jmenovat po něm, byl nesmírně poctěn. Okamžitě souhlasil. Přijel sem i na první akci, na které škola vystupovala pod novým jménem. Já tento zážitek znám z fotografií. Vím, že pro něj byla velká čest, že tady na něj nezapomněli.

Co byste popřála napajedelskému festivalu do budoucna?

Určitě to, aby rostl dál, tak jak se mu to teď daří. Myslím si, že se z toho může stát významná tradice. Nějakým způsobem to jistě pomůže 
i sebevědomí obyvatel města. Tatínek byl skutečně celý život hrdý na to, že se tady narodil. Na to, že se tím chlubil, mohou být lidé z města hrdí. Díky němu se jméno města dostalo do světa.

Jak oslavují sto let od jeho narození v USA? Dá se to porovnat?

Porovnatelné je to těžko. Byla by to i škoda, ty akce se totiž perfektně doplňují. Po celý rok šly ty koncerty, festivaly, výstavy a vzpomínky za sebou tak krásně, aniž by to nějak dohromady plánoval. Zrovna před týdnem se vzpomínalo i na Juilliard school v USA, kde jsou uchovávány pamětní archivní materiály. Vytvořilo to celkově krásnou atmosféru tam i tady.

Budete po svém návratu vyprávět Američanům, jak se tady oslavovalo?

Ovšem. A nejen to. Na Juilliard school se právě po každém ročníku napajedelského festivalu uchovávají materiály a články. Myslím si, že je důležité, aby o sobě tato škola a město Napajedla, které teď chce otci věnovat 
i výstavu v novém muzeu, věděly. Česká část materiálu je tady, ta anglická tam. A je to správné. Každá z částí mapuje jinou polovinu jeho života a kariéry.

Jak často se do Napajedel dostanete vy? Myslíte si, že by váš život mohl vypadat jinak, kdyby se tenkrát otci podařil uskutečnit trvalý návrat do České republiky?

Já jsem tady podruhé v životě. (Smích.) Bohužel se mi to zatím vícekrát nepodařilo. Jsem ovšem ráda, že se mi sem alespoň někdy podaří jet, neboť je to úžasný pocit, když mohu na vlastní oči vidět místa, která jsem znala jen 
z vyprávění či fotek. Po revoluci sem táta jezdil velmi často a chtěl se do Česka vrátit natrvalo. Věřím, že v tom případě bychom byli s Napajedly spojeni mnohem více. 
S tím by i pokračovalo to češství z generace na generaci. Teď to máme daleko, moje děti už mají přes dvacet let 
a žijí si svoje životy za mořem. Česká kultura a řeč jsou nám tak bohužel vzdálenější.

Jak často u vás doma vlastně zní čeština?

Dokud jsme s bratrem Igorem nenastoupili v USA na základní školu, mluvilo se 
u nás doma jen a pouze česky. Anglicky jsme se učili později. V současnosti mé děti umí česky, občas si spolu
v tomto jazyce popovídáme, ale není to bohužel příliš často. Já mám ovšem možnost se zdokonalovat díky dlouholeté kamarádce mé maminky, které společně s ní před lety do USA přiletěla a bydlí na Manhattanu kousek od nás. 
S tou se setkávám minimálně obden a spolu mluvíme jen 
a pouze česky. Je to krásné.

A jak je to s českými tradicemi? Dodržujete některé?

Ano. A není jich málo. Vánoce slavíme 24. prosince, dárky nám nosí Ježíšek 
a zpíváme české koledy, které znám z dětství. Stejně tak jíme kapra a schováváme si šupiny. Tady to zní úplně samozřejmě, ale v USA to sranda není. (Smích.) Sehnat tam kapra znamená vydat se do Chinatown a hledat. Číňané ho prodávají, ale vždy se také diví, proč ho chceme i se šupinami. Slavíme i Velikonoce a dodržujeme některé zvyky při příchodu Nového roku.

Věnujete se vy nebo vaše děti hudbě? Zdědil někdo otcovo nadání?

Bohužel ne. Já osobně jsem zkoušela hru na piano 
i housle, zpívala jsem ve sboru, ale jsem asi úplný antitalent. (Smích.) U dětí je to podobné. Hudbu máme ovšem všichni velmi rádi.

Klavíristu R. Firkušného připomněli hudebníci i výstava

Napajedla – Hudební a vzpomínkový víkend mají za sebou v Napajedlích, kde v pátém ročníku Festivalu vážné hudby aneb Pocta Rudolfu Firkušnému zavzpomínali na nejslavnějšího rodáka, který by letos v únoru oslavil 100 let.

Housle, cembalo 
a samozřejmě klavír

V třídenním programu se představili například houslista Václav Hudeček, klavírista a cembalista Petr Adamec, napajedelský Táborový orchestr či violoncellista Miroslav Petráš. V neděli pak celý program ukončili klavíristé Ignis piano Duo.

„Jsem ráda, že se letos festival setkal s opravdu velkou návštěvností. Myslím si, že se nám podařilo po pěti letech pořádání připravit důstojnou vzpomínku na pana Firkušného, která byla umocněna tím výročím. Určitě nás všechny také těší to, že nás návštěvou poctila jeho dcera Veronika," popsala starostka Irena Brabcová.

Napajedelští u příležitosti festivalu také otevřeli své nové muzeum. A to i přesto, že ještě není úplně dokončené.

„Zahájili jsme v pátek jeho provoz vernisáží výstavy právě o Rudolfu Firkušném, kterou nám zapůjčilo Moravské zemské muzeum v Brně. Následovalo promítání dokumentárních filmů. Bohužel by nás nákup autorských práv již vytvořených snímků stál velmi mnoho peněz, a tak jsme se pustili do tvorby vlastních," vysvětlila Brabcová.

V neděli pak lidé mohli do muzea ještě i při dni otevřených dveří.