VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zázrak: dramatický porod doma ve 26. týdnu, Gábinka je v pořádku

Zlín, Kroměřížsko - /PŘÍBĚH/ Jestli se skutečně dějí zázraky, tak jeden se opravdu stal. Svědčí o tom příběh holčičky z Kroměřížska, která se vloni v únoru narodila ve 26. týdnu, přičemž normální těhotenství trvá 40 týdnů.

3.3.2015 2 AKTUALIZOVÁNO 3.3.2015
SDÍLEJ:

V INKUBÁTORU. Gabrielka z Kroměřížska se těší ze života i díky špičkové práci lékařů Baťovy nemocnice.Foto: archiv rodiny

Adepti Ceny Salvator Posádka z kroměřížské záchranky (lékař Miloš Janoušek, Zuzana Jáňová a řidič-záchranář Michal Čečetka) byli za pomoc při záchraně novorozence nominováni na Cenu Salvator v kategorii zdravotník. Tatínek Gábinky pak v kategorii občan.

Po roce vše nasvědčuje tomu, že je oproti prvotním předpokladům v pořádku. Stojí za tím také dívčina obrovská vůle žít i špičková práce lékařů z novorozeneckého oddělení Baťovy nemocnice a kroměřížské záchrance.

Už příchod miminka na svět doprovázelo neskutečné drama. Narodilo se totiž předčasně doma, odhadem mělo pouhých 750 gramů, mělo velmi vážné potíže s dýcháním.

Boj o život

Začal boj o život, v němž úvodní hlavní roli sehrál tatínek, který okamžitě zavolal záchranku.

Dostal se tak do situace, kdy musel podle instrukcí operátorky záchranky pečovat zároveň o manželku a hlavně o děťátko.

„Říkali mi do telefonu, co a jak, ale co chcete dělat na tak malém dítěti, to není jen tak," vzpomíná na dramatické okamžiky otec.

„Měl jsem ji v dlani a když jsem ale otevřel pusu, abych jí dal umělé dýchání, měl jsem ji přes celou její hlavičku až po krk," popisoval otec.

Přibližně 1,2 procenta dětí se v ČR narodí předčasně a jejich porodní váha nepřesahuje půldruhého kilogramu. Z toho je přibližně třetina dětí s porodní hmotností pod 1000 gramů," říká primář novorozeneckého oddělení Jozef Macko. Více čtěte zde: Hlavně zajistit teplo a volat odbornou pomoc

„Paní ze záchranky se mne také ptala, jakou má barvu. Ale jakou má barvu narozené dítě? To nejde jednoznačně určit. Prý jestli je fialová, nebo hnědá. No byla zbarvená od každého něco. Tak mi poradila, abych se podíval, když dělám masáž srdce, jestli jí tepe. Tak jsem se podíval. Její kůžička byla ještě taková papírová, ale viděl jsem, že jí srdíčko tepe," připomenul.

Zanedlouho už přijel tým lékařů v čele s Milošem Janouškem, kteří děvčátko převezli do Kroměřížské nemocnice a odsud zamířila do Zlína.

Prvních 75 dní života v nemocnici

„V tomto případě lze, ač nerad používám tento pojem, hovořit o zázraku. Začátek jejího putování tímto světem byl neuvěřitelně komplikovaný, šance na přežití byla extrémně malá. Přesto se ukázala jako velká bojovnice, sami jsme zpočátku asi nevěřili, že výsledek může být takový, jaký byl," vzpomíná primář zlínského novorozeneckého oddělení Jozef Macko.

„Jako celý personál oddělení jí přejeme vše dobré. Strávila s námi 75 prvních dnů svého života a řada z nás s ní prožívala každý okamžik během tohoto pobytu. Je šikulka a doufáme, že ji v životě budou potkávat jen šťastné chvíle," doplnil.

Redakce má k dispozici celá jména rodiny i bydliště. Po domluvě je však s ohledem na soukromí neuveřejňujeme. 

Tatínkova holčička, která příliš spěchala na svět

/ROZHOVOR/ „Vlastně jsem byl první kluk, který jí dal pusu," usmívá se po roce šťastný táta brzy roční Gabrielky.

Její příchod na svět představoval obrovské drama. Narodila se doma, předčasně, tatínek jí až do příjezdu záchranářů poskytoval první pomoc. Vůbec jednoduché nebyly ani dlouhé týdny na neonatologii ve zlínské Baťově nemocnici, kde se o děvčátko starali.

„Od pana primáře až po každou sestru byli super. Každý den jsme tam jezdili, vždycky nám vyšli vstříc, vlastně v kteroukoliv denní dobu, byli opravdu ochotní. Jezdili jsme tam každý den téměř tři měsíce," vzpomíná maminka.

Jak si na dramatický příchod Gabrielky na svět vlastně vzpomínáte?

Maminka: Mé druhé těhotenství probíhalo celkem klidně, jen v únoru se objevily první drobné potíže, byla jsem i v nemocnici. Propustili mě s tím, že je vše v pořádku. A já jsem se i cítila dobře. Toho 28. února se mi ale udělalo zle a cítila jsem se divně. Tak jsem raději volala manželovi, aby přijel z práce domů.

Tatínek: První porod jsem neviděl, proseděl jsem jej v porodnici na chodbě, a teď najednou tohle. Ten den jsem nebyl doma, byl jsem pracovně mimo město. Volala mi žena, že má nějaké tlaky a že se necítí úplně nejlépe. Věděl jsem, že by zbytečně nevolala. Už jsem byl za Brnem, ale sedl jsem do auta a rozjel jsem se zpět domů. V autě jsem si nachystal mobil na handsfree, abych mohl být ve spojení se záchranáři, jak pojedeme do porodnice. Po příchodu domů jsem zjistil, že jsem dojel akorát.

M.: Řekla jsem mu, ať jen vezme oblečení, že pojedeme do nemocnice, ale jak jsem si stoupla, tak už to nešlo zastavit, porod prostě běžel. Nebyl ani čas na nějaké rozmýšlení se. Vše se odehrálo v koupelně a vlastně jak se malá narodila, tak nedýchala, museli jsme jí pomoci. Na telefonu jsme měli pracovnici záchranky a postupovali jsme podle jejích pokynů.

T.: Už když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že to ani nestihneme. Takže jsem šel pro mobil do auta a když jsem přišel, tak už to bylo venku.

Objevily se i komplikace, maličké se přetrhl pupečník.

T.: To by člověk nevěřil, když potřebuje, že se v koupelně nenajde nic, čím by se dal pupečník podvázat. Tak jsem jí ho celou dobu pevně tiskl. Druhou rukou, prstem, jsem jí masíroval srdíčko. Přece jsem ji tam nemohl nechat tak ležet a šel hledat, čím jí ten pupečník podvážu. Ze záchranky mi do telefonu říkali co a jak, ale co chcete dělat na tak malém dítěti, to není jen tak.

To si lze asi těžko představit, co jste oba prožívali…

T. : První jsme řešili její dýchání a masáž srdíčka. Tu jsem chtěl nejprve dělat dvěma prsty, ale zdálo se mi to moc, tak jsem to dělal jen jedním.

Dýchání z úst do úst bylo takové zvláštní. Když vyšla ven, tak měla tendenci se nadechnout, takový ten první nádech. Ale když jsem mluvil se záchrankou, tak se ptali, jakou má barvu. Ale jakou má barvu narozené dítě?

To nejde jednoznačně určit. Tak se ptali, jestli je fialová, nebo hnědá. No byla zbarvená od každého něco. Tak mi poradili, abych, když dělám masáž srdce, zjistil, jestli jí tepe. Tak jsem se podíval. Její kůžička byla ještě taková papírová, ale viděl jsem, že jí srdíčko tepe. Pak jsem dostal od záchranářů přes mobil radu, že ji musím nadýchnout. Měl jsem ji v dlani, a když jsem ale otevřel pusu, měl jsem ji přes celou její hlavičku až po krk. Vlastně jsem byl první, kdo jí dal pusu. Zdálo se mi, že jen na obsah pusy do ní jde málo vzduchu a že se nic neděje. Zkusil jsem se nadechnout o malinko víc a to měla takovou tendenci toho spontánního nádechu, tak jsem to dělal tak.

Co bylo pak?

M.: Pak dojela záchranka. Malou zaintubovali, to už byla v lepším stavu, i to dýchání, ale byla hodně podchlazená a převoz až do Zlína by podle lékaře nepřežila. Proto ji nejprve odvezli do kroměřížské nemocnice na porodní, kde ji stabilizovali a zajistili její životní funkce. Později ji sanitka v inkubátoru převezla do Zlína na neonatologii JIP.

Ještě když ji vezli do Kroměříže, jela první sanitkou a pro mě přijela za chvíli druhá. Teprve z nemocnice jsem volala manželovi a ptala jsem se: „A máme holku, nebo kluka?" A on mi odpověděl: „Já vlastně ani nevím. Prostě jsme v tu chvíli netušili, jestli to je holka, nebo kluk a jak dlouho záchrana trvala.

Takže nevíte, jak dlouho to všechno u vás trvalo, v kolik se vlastně Gabriela narodila?

T.: Všechno se událo v jednu noc. Vlastně ani nevíme, v kolik se narodila. Vůbec jsme si to nepamatovali. Asi nějak po deváté. Taky se nás ptali ve Zlíně, za jak dlouho přijela záchranka. To si vůbec nepamatuji a ani to nedokážu odhadnout.

Dlouhé týdny jste jezdili za dcerkou do zlínské nemocnice. Jaké to bylo?

M.: Mně z nemocnice propustili druhý den a hned jsme za ní do Zlína začali dojíždět. A vozit jí mlíčko, které jsem pro ni měla. První pocit, když jsme ji viděli s těmi všemi hadičkami, si vlastně ani nepamatuji. Nedá se to popsat.

Jen jsme ji mohli pohladit po hřbetu ručičky. Ty první návštěvy byly takové hodně krátké. Měla i zdravotní komplikace, její léčba byla běh na dlouhou trať. Ale pak bylo nádherné, když nám ji po čase vyndali z inkubátoru. To jsme ji jezdili jedenkrát za týden koupat.

T.: Ze začátku to ale takové nebylo, to jsme mohli maximálně strčit ruce do inkubátoru. Ležela v něm v takovém roztomilém kožíšku. Dojíždění na neonatologii bylo opravdu dost náročné. Myslím, že si mne tam budou sestry pamatovat, protože jsem tam vždycky usnul. To víte, bylo tam přítmí a teplo. Někdy jsem se vzbudil a viděl sestry, jak se na mne usmívají přes okno, ale prostě to tak bylo. Chtěl jsem tam číst i knížky, ale to prostě nešlo.

M.: Celé ty týdny to byl pro nás maraton, protože máme i starší dceru. Manžel přiletěl z práce domů ve čtyři hodiny, museli jsme starší dceru zavést na hlídání babičkám, dojet do Zlína. Pak zpátky vyzvednout malou, okoupat ji, uložit. Vše nám pak vynahradilo, když už jsme Gabrielku klokánkovali to znamená, že jsme se s ní už mohli mazlit a mít ji v náručí. Musím ale říct, že ta doba v nemocnici utekla strašně rychle.

Starší, pětiletá sestřička se na Gábinku velice těšila. Vždy jsme Gabču vyfotili na mobil a ukazovali jsme jí ji, stejně tak babičkám.

Jaký byl celý rok pro vás, asi jste se o ni hodně báli?

T.: Určitě ano. Třeba v noci. To člověk ani nespí takovým tím poctivým spánkem, ale jako na vodě. Byli jsme hodně nervózní. Věděli jsme, čím vším už si Gábinka prošla. Kolik musela absolvovat vyšetření, a to ještě teď, po roce. Oční, ušní, očkování, rehabilitace, byli jsme u čtyř specialistů týdně. Máme ovšem radost, že těch vyšetření malinko ubývá.

Navíc cvičíme nožičky Vojtovou metodou. Gabrielka začala nabírat svalovinu a každým krůčkem je dál. Naštěstí její testy dopadají dobře. S každým dobrým výsledkem nám spadne kámen ze srdce.

Vzpomínám, jak jsme se po porodu ptali pana primáře Macka, jestli naše holčička vidí. Odpověděl nám, že to budou vědět až ve 32. týdnu (32. týdnu normálního těhotenství pozn. red.) . Takže jsme museli čekat dlouhých šest týdnů na to, abychom se dozvěděli, jestli bude mít zrak v pořádku. Jak říkám, byl to rok, kdy jsme museli jít krůček po krůčku.

Co řekla první, máma, nebo táta?

Oba: Táta. Ale může za to máma. (Smích.)

Tak to už je jasné, že z ní vyroste tatínkova holčička?

M.: To už tak je a je na něj i hodně podobná.

Co říkáte na vaši nominaci Ceny Salvator v kategorii občan? Překvapilo vás to?

T.: Musím říct, že dost. S něčím takovým jsem vůbec nepočítal. A nevím, koho to napadlo a kdo si na to vůbec vzpomněl a kdo s tím přišel. Vždyť takových podobných zpráv je spousta. Pan primář Macko nám říkal, že spontánních porodů je hodně, ale nerodí se doma.

Co vás nejvíc překvapilo? Co na vás zanechalo dojem?

T.: Když jsme byli na neonatologii vůbec poprvé, strašně se mi líbilo, že tam nechodili, jak se říká, kolem horké kaše. Na rovinu nám řekli, jak se věci mají a co se může stát. Člověk tam pak stojí, brečí, ale ví, na čem je a s čím může počítat. V takových situacích je dobré podívat se realitě do očí.

První nám to takto řekl primář Macko. Ale i všichni lékaři a sestry nikoho zbytečně neplácali po ramenou a to je strašně důležité, vědět, jaká je realita, nikomu neslibovali: „My vám tady to miminko vypipláme a za tři měsíce si jej odnesete domů." Nikomu nelhali a řekli, jak se věci mají. To podle mne ti rodiče potřebují, udržet se trochu v realitě. Nikdo si nedovede představit, o jaký jde zápřah.

Jak to bylo těžké, zkusíte popsat ten pocit, když jste ještě netušili, jak vše dopadne?

T.: Tak když tam stojíte a doktorka vám řekne, že za ní můžeme, ale nesmíme na ni sahat, doslova dodá: „Změnili jsme medikaci a uvidíme, jestli zítra budete mít za kým přijet, to je krušné…"

M.: Já jsem se vždycky ráno přemlouvala, abych tam zavolala, vždy to bylo s obavami. Jenže pak člověk sebere sílu a stejně tam zavolá. V našem případě to dopadlo dobře. Člověk musí věřit a doufat.

T.: Člověk by neměl ale házet v takové situaci flintu do žita. Jít každý den krůček po krůčku, vždyť to vůbec nemusí dopadnout špatně, i když to tak nevypadá. Vypiplat takové malé miminko je vlastně alchymie, což nám se stalo.

Doktoři tomu zázraku jdou jen naproti a umetají cestičku, aby ten život mohl jít tak, jak má a ten si bude vždycky dělat, co chce. Oni mu to jen umetají a ve Zlíně to umetají dobře.

Jaký to byl pocit, když vám jednoho dne řekli, že si holčičku můžete vzít domů?

Oba: Nádhera. Všechno bylo připravené a všichni se na ni těšili.

Kdo vás nejvíce podpořil, kdo vám pomáhal? Jak jste to měl se zaměstnáním, vyšli vám vstříc?

T. : Pracuji v rodinné firmě a tam je to tak, že když někdo potřebuje, vyjdeme si vstříc. I když svou práci si udělat musíte. Jen jsem pak mohl odejít o půl čtvrté, abych mohl jet za Gabrielou do Zlína. Když jsme se pak večer vrátili, na hodinku jsem si lehl a práci dodělával v noci. Jinak musíme říct, že nejvíc nás podpořila rodina.

Stmelilo vás to?

Oba: Na tom, co jsme prožili, to poznat je, určitě ano. Táhneme za jeden provaz.

Máte v plánu teď přivést na svět nějakého chlapečka?

M.: To by byla určitě zase holka. (Smích.) Jedné holčičce se nechtělo na svět, druhá na něj zase spěchala, tak snad bych zažila aspoň jeden porod tak, jak má být…(Úsměv.)

Související: Hlavně zajistit teplo a volat odbornou pomoc

Autor: Jana Zavadilová, David Karola

3.3.2015 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Krajský soud ve Zlíně. Ilustrační foto.

Za vaření perníku dostal šéf bandy 10 let

Ilustrační foto

Čunek chce, aby v nemocnici platili lidé polovinu ceny jídla

Seniorka se ztratila na sídlišti. Nepamatovala si, kde bydlí

Že se osmdesátidvouletá žena bezcílně pohybuje mezi paneláky na největším zlínském sídlišti Jižní Svahy, si minulou středu v podvečer všiml jeden z tamních obyvatel.

Sledge hokejového gólmana Stanislava Molka vyskautovali v hospodě

SERIÁL/ Čtvrtý díl projektu Ktož jsú zlínští bojovníci patří brankáři SHK LAPP Zlín Stanislavu Molkovi. Gólman, který byl „prvním brankářem reprezentace“, je se zlínským klubem neodmyslitelně spjat, stejně tak jako s dosavadními čtyřmi, respektive pěti tituly.    

V Želechovicích nad Dřevnicí připravují pozemky pro 10 domů

Na zhruba 6 milionů korun vyjde vybudování inženýrských sítí v ulici Lysá v Želechovicích nad Dřevnicí. Podle starosty Michala Špendlíka se do zasíťování pozemků chtějí pustit na jaře příštího roku, podle počasí možná už v dubnu. Náklady hradí obec jen ze svého rozpočtu.

Řidič srazil v Otrokovicích na přechodu šedesátiletou ženu. Je těžce zraněná

Pravděpodobně z nedbalosti srazil autem včera před pátou hodinou ráno šestačtyřicetiletý muž v Otrokovicích šedesátiletou ženu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT