„Mladí by měli do registru vstupovat hlavně pro sebe, nikdy nemohou vědět, co se může přihodit a kdo z jejich blízkých onemocní," říká.

Přijela jste nedávno z lázní, jak se cítíte, nabrala jste síly?

Říkali mi, že budu běhat jak srna, ale zatím běhám jako postřelená srna. Všichni ale tvrdí, že se to po nějakém čase projeví. Tak doufám a čekám.

Jak jste se tedy dostala od účtování k hledání dárců kostní dřeně?

Bylo to přes vnuka. Měla jsem vždycky k charitě a dobročinnosti blízko. Když byl vnuk malý, onemocněl. Velice mě to zasáhlo, tak jako každého. Měl typ leukémie, kdy nepotřeboval kostní dřeň, ale vedle něj ležel chlapec, který ji k uzdravení musel dostat. Tehdy mi řekli, ať nebrečím, ale snažím se pro oba něco udělat. Tak jsem využila toho, že jsem dělala účetní v Barumu. Když jsem požádala na poradě, jestli by kolegové vstoupili do registru dárců, tak z pěti set lidí tam téměř tři sta vstoupilo. To mě velice potěšilo.

Stal se někdo z nich už vhodným dárcem?

Ano, šest lidí kostní dřeň už darovalo a měli jsme dokonce to štěstí, že Karel Špaček měl možnost setkat se s Janou z Prahy, které kostní dřeň daroval. Jinak je darování anonymní. Po sedmi letech jim umožnili setkání. Byla to mladá krásná blonďatá holka. Poděkovala mu v Obecním domě. Bylo to velmi dojemné. I já jsem od ní dostala kytku, protože věděla, že jsem se zaangažovala. A tehdy si člověk uvědomí, že i za ten jeden lidský život se oplatí bojovat.

Zmiňujete mladou slečnu, trpí onemocněním víc mladí lidé?

Nemám statistiku, ale z mojí zkušenosti jsou nejohroženější skupinou lidé od šestnácti do pětatřiceti let. Měli jsme tady Michala, měl šestadvacet roků, byl vystudovaný, měl spoustu plánů a onemocněl. Vašek ze Zlína byl zubní lékař, založil si ordinaci, byl prostě v rozletu a nemoc ho postihla taky. Nemoc si nevybírá, ale mladí jsou ohroženi nejvíc.

Onemocnění je prý víc, než bývalo dřív, čím to je?

Na to neumím odpovědět. Možná je to stresem a životním stylem. Opravdu nevím. Všichni ale říkají, že případů přibývá.

Kolik je dnes zapsaných dárců v registru kostní dřeně?

Vloni někdy v tuto dobu bylo zaregistrovaných asi padesát tisíc lidí. Od té doby ale přibylo jen tady na Zlínsku přes dva tisíce. Myslím, že letos bychom mohli překročit hranici čtyřiapadesáti tisíc. Je ale nutné uvědomit si, že registr je starý třiadvacet let. Ti první registrovaní už jsou dneska vyřazeni. Takže každý rok lidí ubývá. Mělo by to být přitom naopak.

Jak je to za hranicemi naší země, mají registrovaných dárců jinde víc?

Stačí se podívat na sousední Německo. Tam je v registru každý dvacátý občan, u nás každý dvěstěosmdesátý. Nejlíp se ale hledá dárce ve vlastní zemi, hraje tu roli i genetika. V Německu se téměř nestane, aby některý nemocný nenašel dárce. U nás pro každého čtvrtého dárce nenajdeme, máme v registru opravdu málo lidí, proto je důležité, aby mladí do registru vstoupili.

Čím to je, že je lidí v Německu zaregistrovaných tolik?

Jsou odjakživa disciplinovanější. Myslím si, že je to tím.

Jaký by byl podle vás optimální počet dárců?

Alespoň kolem půl milionu, ale k tomu máme zatím hodně daleko. Čím dřív po chemoléčbě se dárce najde, tím pro nemocného líp. Na udržovací léčbě se mu totiž opotřebovávají ledviny a další orgány a to pro něj není dobré.

Kdo všechno může do registru vstoupit, je to limitované věkem?

Vyzýváme lidi do pětatřiceti let, protože tady je naděje jeden ku sto dvaceti, že se budete někomu hodit. Kolem čtyřicítky potom pravděpodobnost klesá. Všichni mohou do registru vstoupit, jen si musí vstupní vyšetření zaplatit sami. Jedno vyšetření stojí patnáct set korun. Pojišťovna nám ho neplatí. Nadace musí shánět peníze, proto krom jiného píšu o sponzorské dary a hledám peníze na vyšetření. Je to jen z ekonomických důvodů, proč vyzýváme hlavně mladé. Pravděpodobnost je sice i u nich malá, ale i stodvacátýprvní člověk je důležitý, protože může zachránit život. V registru je pak člověk veden do šedesáti let.

Chodíte hodně po středních školách, jak na vaše přednášky reagují studenti?

Mají málo informací, přitom stačí kliknout na internet, kde se dnes všechno dozvědí. Ideální ale je, když hledáme dárce pro někoho konkrétního. Je však škoda, že se lidé hlásí, až když někdo opravdu potřebuje akutně pomoc. Lidé ale vstupují, takže výsledky mé nábory mají. Mladí lidé by měli do registru vstupovat hlavně pro sebe, nemohou vědět, co se za pár let přihodí.

Kolik studentů pak na odběr krve přijde?

Řekla bych tak třicet čtyřicet procent na zdravotnických školách, tam jsou přednášky nejúčinnější. Horší je to na průmyslovkách, gymnáziích a dalších oborech. Ale například v Kroměříži nám naposled přišlo přes dvě stě mladých lidí. Byl to velký nábor, měla jsem jedenáct přednášek.

Jak potom samotný zápis do registru probíhá?

Stačí přijít na transfuzní stanici do Kroměříže, Vsetína, Hradiště nebo Zlína, tam, kde to má člověk nejblíž. Každá transfuzní stanice má některý den vyhrazený pro odběry. Pak stačí vypsat jednoduchý dotazník, vezmou vám dva mililitry krve, což je zanedbatelné množství, a jste v registru. Pak se jen čeká, jestli máte s někým shodu, sto dvacet z registrovaných se ale nikdy nedočká.

Co ten, který se dočká?

Vyzvou ho a musí do Olomouce, kde mu odeberou krev a lékaři ho důkladně vyšetří. Pokud je zdravý, tak mu všechno dopodrobna vysvětlí a dohodnou se na termínu odběru. Jezdí se potom do Plzně. Jedině tam je totiž světově akreditované pracoviště. Je to tam zhruba na čtyři dny. V pětadevadesáti procentech se pak odběr provádí separací kmenových buněk. Napíchne se žíla na jedné ruce, krev jde přes separátor a do druhé žíly se krev vrací, je to podobné jako plazma.

Bolí to?

Chodí se mnou po náborech Jirka z Otrokovic, který odběr podstoupil a říkal, že po tři a půl hodinách byl unavený a mírně mu brněly rty. Dostal najíst, vyspal se a na druhý den byl plný elánu. Píchání do hrudníku nebo pánevní kosti to není. To bývalo dřív.

Odběr z pánevní kosti se tedy dnes už vůbec nedělá?

Jen v případech, když člověk nesnese píchání nebo má špatné cévy. Nebo taky v případě, kdy jde po čtyřech měsících znovu na odběr. Občas je to totiž potřeba. Tělo si uvědomí, že má v sobě cizí element a začne s kmenovými buňkami bojovat. Musí se proto množství doplnit. Když se tedy dává opakovaně, tak je to z pánevní kosti.

Jak je to s opětovným darováním? Můžu darovat více lidem?

Byla by to velká náhoda. Ale jeden rok od vás nebudou brát pro nikoho dalšího. Jak už jsem říkala, mohlo by se totiž stát, že první příjemce bude ještě potřebovat menší množství kmenových buněk, takže si je necháváte pro něj. Není to limitované. Ani nevím, jestli se vůbec podařilo, že byl někdo někdy vybrán dvakrát, protože pravděpodobnost shody je opravdu malá.

Jak je to v rodině, je tam větší šance na shodu mezi příbuznými?

Tomáš z Kroměříže je ukázkový případ. Jeho maminka mi říkala, že má čtyři děti a vždycky si myslela, že kdyby někdo onemocněl, vzájemně si pomohou. Nikdo z nich ale neměl nakonec shodu. Je tam prý pravděpodobnost jeden ku pěti, takže možná další sourozenec by se shodoval. Možná.

Tomáši se nakonec dárce podařilo najít, odkud ten člověk je?

Je z Německa. I když přišlo na odběr krve v Kroměříži přes dvě stě lidí, pořád je to málo. Je to šance v podstatě pro dva.

Kolik lidí našlo během uplynulého roku vhodného dárce?

Loni bylo transplantovaných 122 lidí a z toho 80 z dovezené dřeně. Nebyli všichni Němci, ale bylo jich hodně. Kdyby nebylo kostní dřeně z dovozu, zemřela by nám spousta lidí. Můžeme tato čísla zvrátit, je to v našich silách.

Jaká je šance, že bude obdarovaný už napořád zdravý?

Velká. Máme chlapce od Pardubic a ten je otransplantovaný už asi šestnáct let. Tady v Otrokovicích máme paní taky šestnáct let. Také třeba Lea, která sháněla dárce v patnácti a dnes má přes třicet a pětiletého syna. Po transplantaci je pravděpodobnost na zdravý život velká.

Momentálně se hledá dárce také pro paní Barboru z Polešovic, jak pokračuje její příběh?

Je v léčbě. Při jejím náboru vstoupilo do registru hodně lidí, ale dárce pořád nemáme. Bylo by velice dobré, kdyby lidé vstupovali dál. Za tu dobu, co dárce hledám, jsem zažila lidi, kteří měli to štěstí a byli otransplantovaní. Žijí dnes plnohodnotným životem a jsou šťastní. Zažila jsem ale i takové, kdy mi nemocný mladý člověk řekl: už mě poslali domů, už pro mě nemůžou nic udělat. To je hrozně smutné. Kdybych to řekla já, je to jiné, já už jsem si svůj život prožila, ale u mladého člověka, který měl hodně plánů, je to hrozné. Je smutné, když tito mladí lidé odchází.

Musí být těžké držet si odstup a smířit se s tím, že ne každý případ má dobrý konec. Jak to zvládáte?

Je to smutné, ale zase si řeknu, že i takoví lidé měli chvilku naději. Je mi to moc líto, ale vždycky si vzpomenu na ty dobré konce, kterých je víc. Když jsem začínala, úspěšnost byla menší, ale výzkum jde dopředu a dneska se pětasedmdesát procent lidí daří zachránit. Když čtu o kmenových buňkách, nejsou zdaleka prozkoumané a věřím, že do budoucna budou mít ještě větší uplatnění. Dobré konce mě drží a ženou dopředu.

Setkáváte se pokaždé s nemocnými lidmi, znáte se se všemi?

Oni se na mě obrací. Na transfuzce na mě dostanou kontakt a spojíme se. Stejně jako paní Naďová, maminka Tomáše nebo Halodovi z Polešovic. Tomáš byl zajímavý tím, že nechtěli jeho případ nejdříve zveřejňovat. Pak na to ale přistoupili. Když je člověk zdravý, najednou dostane teplotu, a je unavený, vezme si prášek a když to nepřejde, jde k doktorovi. Když vám zjistí leukémii, je to šok. Je to rakovina krve a bojíte se sama to vyslovit, natož dát takovou informaci na veřejnost. Důležité je ale uvědomit si, že nemocný člověk nepotřebuje anonymitu, potřebuje kostní dřeň.

Kolik je v České republice lidí jako vy, co shání dárce do registru?

Jsem nejúspěšnější. Dostala jsem do registru sedm tisíc lidí, to se zatím nepodařilo nikomu. Úspěšný je i učitel ve Vysokém Mýtě, který učí na automobilové průmyslovce a má asi dvanáct set lidí v registru. Studenty seznamuje s problematikou, sežene vždycky autobus a jedou všichni společně na odběr. Dohromady nás ale může být asi čtyřicet. Tady ze Zlínska jezdím sama. Byla bych hrozně ráda, kdyby mi někdo pomohl.

Komu byste ráda štafetu předala, jaký by ten člověk měl být?

Když zachráníte lidský život, nadchne vás to a už nepřestanete. Byla jsem na transfuzce ve Zlíně při odběrech a zeptala se mladého muže, co ho k tomu vede, proč je tady a on mi odpověděl, že jsem byla před osmi lety u něj na škole dělat nábor. Tehdy prý nešel, ale teď dozrál a přišel. Je to důkaz toho, že lidé přijdou i po čase, takže žádná snaha není marná.

Jde vidět, že v lidech má slova zůstávají. Můj nástupce může být mladý člověk i mladý důchodce. Já už se ale mezi mladými necítím úplně nejlíp. Pořád vyzývám, aby se někdo přihlásil a pomohl mi, ale bohužel se zatím nikdo nenašel. Pro mě je to už hodně náročné.