Nová nositelka titulu Žena regionu má sama za sebou trpkou zkušenost. V jedenácti letech ji srazila autem opilá žena.

Málokdo po vážné nehodě věřil, že Michaela vůbec někdy na střední školu nastoupí.

„To, že v soutěži vyhrála, mi přijde jako zadostiučinění za to, čím vším si prošla. Nebylo to jednoduché. Má pocit, že za to, jak na tom byla špatně, ale dostala se z toho podle lékařů až zázrakem, by měla lidem nějak pomáhat," řekla Deníku maminka Míši Martina Mikulenková.

Do soutěže Žena regionu se v kraji letos přihlásilo 26 dam, z toho pouze 11 jich splnilo všechna kritéria. „Co dáma, to jiný silný příběh," zhodnotila zakladatelka projektu Denisa Kalivodová.

Žena regionu MICHAELA MIKULENKOVÁ z Tetětic:

Chtěla jsem všem ukázat, že hendikepovaní jsou normální lidé

Do svých jedenácti let žila Míša Mikulenková obyčejný život školačky z Kroměřížska. Před deseti lety se její život obrátil naruby, když ji cestou ze školy srazila opilá řidička. Míša strávila dlouhý čas v nemocnici, následovala rehabilitace a návrat do běžného života, který už není jako dřív.

Míša má po nehodě trvalé zdravotní následky. Na život ale nezanevřela. Objevila v sobě obrovskou chuť a nadšení pomáhat lidem, kteří jsou na tom podstatně hůř. Pustila se do projektu Životní příběhy známých i neznámých, který pomáhá dětské nemocnici v Brně.

V rámci první akce, kde hostovali Michal Viewegh, Martin Zach či Jan Potměšil, se jí podařilo vybrat peníze pro dětskou nemocnici, ale také výrazně přispět k odtabuizování tématu život s postižením. Míšu čeká letos maturita. Ve svých jednadvaceti letech se stala Ženou regionu.

„Připadá mi, že jsem ještě světu tolik nedala, abych stála mezi zkušenými dámami, které se umístily za mnou. Je to strašně milé, hrozně moc si tohoto ocenění vážím," říká skromně sympatická studentka.

Kdo tě do soutěže nominoval?

Byla to teď už kamarádka, která spolupracovala na mém maturitním projektu Životní příběhy známých i neznámých. Dozvěděla jsem se to v lednu. Na větu, kterou mi to přes Facebook sdělila, nikdy nezapomenu. Napsala mi: „Ahoj, udělala jsem něco, za co mě asi zabiješ." Úplně jsem trnula hrůzou, co provedla. Pak z ní vylezla nominace do soutěže Žena regionu. Asi dva dny jsem si říkala, že ji přizabiju, nemohla jsem tomu uvěřit.

Věděla jsi o této soutěži?

Právě že nevěděla, ani ona ne. Jela prý autem a viděla velký billboard. Tak si řekla, že do ní patřím, a ještě ten den mě nominovala. V dané chvíli jsem myslela hlavně na to, co řeknou ostatní a byla jsem přesvědčena, že nemám ani šanci se umístit, a můžu tak být v klidu.

Ale uspěla jsi… Jaké byly první pocity při vyhlášení?

Věděli jsme s rodinou už nějaký čas dopředu, že budu letošní Ženou regionu. Pořád tomu ale nějak nemůžu uvěřit. Na druhou stranu si myslím, že to může pomoci i mému projektu Životní příběhy. Možná to bude znít hloupě, ale když už se o někom a něčem někde píše, tak je to závazek, jinak se na to člověk dívá a možná podpoří.

Kde se vzala prvotní myšlenka, že bys ráda pomáhala lidem, kteří jsou na tom podstatně hůř?

Rok po nehodě jsem pendlovala mezi nemocnicí a lázněmi, nebyla jsem skoro vůbec doma. Když jsem začala znovu chodit do školy, tak jsem zjistila, že nemám žádné kamarády.

Jak to?

Nikdo nevěděl, jak se se mnou bavit, jak se ke mně chovat. Mysleli si, že jsem jiná a nemůžu vést normální život.

A kdy se zrodil nápad udělat akci Životní příběhy?

Asi poté, co jsem nastoupila na střední školu umělecko-manažerskou v Brně. Na základní škole jsem měla individuální plán a tato střední byla jediná, která řekla, že to nevadí. Řekli mi, že pokud tu školu chci dělat, tak mě vezmou. Nastoupila jsem. Pak jsem se dozvěděla, že ve čtvrtém ročníku budu muset dělat nějaký projekt. A právě tehdy se zrodila myšlenka, že bych spojila maturitní projekt s tím, co jsem celou dobu chtěla udělat: ukázat, že hendikepovaní jsou normální lidé.

Jak dlouho jsi na něm pracovala?

Začala jsem si shánět kontakty už asi dva roky předem. Jako první jsem napsala Michalu Vieweghovi, kterému praskla aorta zhruba v době, kdy jsem nastoupila na školu. Přečetla jsem si jeho knížku Můj život po životě, hrozně mě to nadchlo. Chtěla jsem jej nějak povzbudit, protože vím, že povzbuzení mnohdy pomůže víc než cokoliv jiného. Také jsem na samém začátku potřebovala, aby mě někdo povzbudil. Nikdo takový se však kromě mých blízkých nenašel kromě jedné rodiny od nás, která měla obdobné zkušenosti.

Michal Viewegh se tedy ozval a první krůček k benefici byl na světě?

Nastínila jsem mu, co bych ve čtvrtém ročníku chtěla pořádat. Řekl, že mi s radostí pomůže, že přijede. Martina Zacha jsem zase oslovila mezi posledními, protože jsem věděla, že budu potřebovat moderátora. Další byl Honza Potměšil, o kterém mi řekla mamka.

Hned se mi vybaví létající švec od Jasněnky…

No právě, tu pohádku hrozně miluji, ale přiznám se, že hned do spojitosti s ní jsem si to nedala. (smích) Mamka mi připomněla, že měl autonehodu a poradila mi, abych jej oslovila. Bylo na něj těžké sehnat kontakt, ale povedlo se, i přes školu a praxi. Tu jsem si právě domluvila v Divadle Bolka Polívky, kde účinkuje. Tak to bylo zajímavé.

A už víš, jaký bude letošní ročník? Nemohl by nám být blíž? V Kroměříži nebo ve Zlíně?

O tom jsem uvažovala, když jsem i letošní Žena regionu. Bylo by to určitě lepší, koneckonců jsem si tu dala i přihlášku na zlínskou univerzitu. Plánuji, že by to letos byly pouze ženské životní příběhy. Ráda bych pozvala například paní Kalivodovou, sestru zakladatelky soutěže Žena regionu.

Není těžké to všechno skloubit? Učení, zařizování, oslovování hvězd…

Jelikož první ročník jsem dělala přes školu, tak to těžké nebylo. Měli jsme na to vyhrazené hodiny. Skloubit se to dá, ale je to náročné. Uvidíme.

A jaké máš plány do budoucna?

Je to jen můj sen, ale chtěla bych mít vlastní agenturu, která by dělala své akce, ale vydělávala i jinak, ne z výtěžku, který by měl někam putovat. (jk)