Očtyři roky později, 26.9.2004, přivedla na svět dceru Magdalénu. Šťastná matka, která je učitelkou Základní školy ve Velehradě, poskytla Slováckému deníku exkluzivní rozhovor.

Co se vůbec stalo, že jste musela podstoupit velmi složitou operaci, při níž vám byla odstraněna nemocnájátra?

Do deseti let jsem byla zdravá venkovská holka, která byla pro každou taškařici. Pak se naprosto znenadání přihlásila zákeřná nemoc. Začala jsem mít vysoké horečky a lékaři po čase zjistili autoimunní hepatitidu spřechodem do cirhózy jater. Ačkoliv jsem byla vněkterých činnostech omezena, nemoc jsem si nepřipouštěla a snažila jsem se žít jako ostatní.

Vy jste také šla studovat…

Po promoci na pedagogické fakultě vOlomouci jsem začala učit matematiku a základy techniky. Tehdy jsem se blíže seznámila smým dnešním mužem Filipem, absolventem dirigentského oboru na JAMU, který omé nemoci iotom, že musím podstoupit transplantaci, věděl. Trval na tom, že se ještě před transplantací vezmeme, aby mně mohl být vtěžké životní chvíli nejblíže.

Kdy vám játra transplantovali?

Vlistopadu 1997jsem byla přijata na předtransplantační vyšetření a 24.června následujícího roku mně byla játra transplantována. Snažila jsem se tomu nepoddávat. Vzpomínám si, že noc před transplantací jsem ještě spala velmi dobře. Obvykle se štěp během čtrnácti dnů ujme. Moje tělo se novému orgánu bránilo dlouhých šest týdnů. Cítila jsem tehdy výrazné bolesti zad, protože jsem nemohla dlouho zpostele. Nakonec ale všechno dobře dopadlo.

Kdy jste po transplantaci nastoupila do zaměstnání?

Po roční pracovní neschopnosti byl návrat do jedné ze škol vokrese poznamenán předsudky ze strany nadřízených. Naznačili mi, že mě považují za invalidu, a řekli, že bych byla víc doma než ve škole. Proto prý mě nepotřebují. Našla jsem si tedy místo vZákladní škole Velehrad a zní jsem odešla dvakrát na mateřskou dovolenou. Na podzim 2006jsem se opět mohla vrátit do školy vpoutním Velehradě, který je pro mě vnitřně velice přitažlivý už od dětství.

Těhotenství vám lékaři vprvním roce po transplantaci nedoporučovali. Věřila jste vy ivaše rodina vto, že se stane třeba zázrak a porodíte někdy vymodlenédítě?

Vprvním roce po transplantaci mi lékaři těhotenství nedoporučovali. Pak už to nechali na nás. Nejprve jsem musela absolvovat řadu testů. Jen na genetické vyšetření jsem čekala půl roku. Když jsme dostali od lékařů kotěhotnění svolení, říkali jsme si smanželem, že pokud se tak stane do dvou tří let, bude to zázrak. Zroků se však staly měsíce. Lékaři mi předpovídali, že strávím celou dobu těhotenství vnemocnici. Jenže já si šla do porodnice na brněnském Obilním trhu lehnout jen týden před plánovaným příchodem našeho prvorozeného dítěte nasvět.

Šlo okomplikovaný porod?

Věřte nevěřte, ale těhotenství iporod proběhly bez komplikací. Na porodním sále jsem čekala do rána. Porodník nakonec rozhodl, že dítě přivede na svět císařským řezem, uněhož byl přítomen imůj manžel, který jako první zjistil, že je to chlapec. Oba jsme si totiž pohlaví dítěte nechali jako překvapení. Josífek měřil 50centimetrů a vážil přesně tři kila. Po čtyřech dnech hospitalizace na ARU jsem byla přeložena na oddělení šestinedělí, kde už jsme byli společně sJosífkem a po osmi dnech jsem si ho odvezla do rodinného domku vTupesích.

Jaké to byly pocity, když jste poprvé držela vnáručí své vytoužené děťátko, a kdo byl vdobě těhotenství vaší největší oporou?

Zdálo se mi to jako sen, zněhož jsem se nemohla dlouho probudit. Mou velkou oporou vdobě prvního těhotenství, při porodu ipo něm mně byl a dodnes, kdy už máme čtyřletou Magdalenku, je můj manžel. Vsoučasné době chodí sedmiletý Josífek do 1.třídy a Magdalénka do školky. Oba jsou velice šikovní a dělají nám mnoho radostí. Společně vyrážíme na kolech do přírody, jezdíme lyžovat na hory a koupat se kmoři.

Co vzkážete těm čtenářkám, které podstoupily stejnou transplantaci životně důležitého orgánu jakovy?

Pokud by snad stály před takovým rozhodnutím, jaké jsem udělala já, tak rozhodně aby se nebály, aby věřily, že izázrak je možný.

(Zdeněk Skalička)