Bezdomovci mají těžký život, ať už na ulici skončili vlastní vinou, či náhodně.

Bezdomovci jsou ve druhém největším městě na Zlínsku tamním obyvatelům stále větším příslovečným trnem v oku, ačkoliv jejich počet statisticky nijak nevyčnívá při srovnání s okolními městy.

Stížností přibylo i poté, co některé z lidí bez domova nechalo vedení města společně se strážníky vystěhovat z opuštěného objektu vedle Kauflandu, kde pobývali načerno.

A ačkoliv plně účinné řešení fenoménu bezdomovectví nikde na světě neexistuje, s ohledem na blížící se komunální volby se v Otrokovicích začínají objevovat strany, které s vidinou lehce získaných hlasů slibují rychlá populistická řešení.

Proniknout trochu do světa lidí bez přístřeší se pokusil Deník, který mezi ně vyrazil se dvěma zástupci otrokovické radnice, a to sociálním kurátorem Davidem Špendlíkem a Kamilem Hricem z oddělení sociální pomoci.

Jedním z oblíbených míst bezdomovců v Otrokovicích, na kterém se často zdržují, je park před Společenským domem v části Baťov. Jako naschvál tu ale nikdo není.

„Jděte k Bille, tam někoho najdete určitě,“ radí nám jeden ze tří mužů, kteří tam sedí na lavičce. Oni sami bydlí v azylovém domě.

Správnou trefou je ale nakonec vlakové nádraží, před nímž na jedné z laviček vysedává trojice lidí bez přístřeší. Mezi nimi i dvaašedesátiletý pan Olin oděný v čistě vypadajících riflích a v tmavě modré padnoucí mikině.

„Dříve jsem pracoval, makal jsem. Dělal jsem naposledy dělníka v Moravanu, předtím jsem byl v papírnách. A nakonec jsem dopadl tak, že jsem na ulici,“ krčí nešťastně rameny pan Olin, který svou situaci v rámci možností prý zvládá. 

JAK SE ODRAZIT ODE DNA? 

Zato vedle něj sedící osmapadesátiletý Jaroslav Přikryl, rodák z Napajedel, má bezdomovectví plné zuby. Kdyby seděl sám, vypadal by prostě jako někdo, kdo čeká na příjezd vlaku.

„Shodou okolností jsem bydlel i tady v Otrokovicích v penzionu Jezerka. Potom jsem se ale dostal do problémů, vyřadili mě z úřadu práce, neměl jsem jak platit nájem. Paní z penzionu jsem říkal, že mně s tím rodina pomůže. Ale tehdy tam zrovna měnili okna, tak byla očividně ráda, aby co nejvíce lidí šlo odtud pryč. Tím pádem jsem musel odejít,“ vzpomíná Jaroslav Přikryl na okamžiky, které ho pak strhly na samé životní dno.

Chvíli pak prý bydlel na ubytovně na Trávníkách. A teď je prostě na ulici.

„Zvládám to strašně, chci se svou situací ale něco dělat. Chci do Kroměříže na léčení. Nejde o to, abych měl v zimě kde složit hlavu, ale abych se dal dohromady já,“ říká se smutkem v hlase Jaroslav Přikryl a nemá daleko k tomu, aby se mu zamlžil zrak.

O několik metrů dál pospává na lavičce přímo u vchodu do nádražní budovy jiný bezdomovec.

Je potlučený, špinavý a na dálku se od něj line nepříjemný odér.

Další naší zastávkou je prostranství před Otrokovickou Besedou, odkud už zdálky zdraví sociální pracovníky čtyřiašedesátiletý František. Dva týdny strávil na ulici, teď je v azylovém domě. Vzpomínky? Jedna velká hrůza.

„Jak jsem to zvládal? Nijak. Nechodil jsem se umývat, holit, nic. Měl jsem dlouhé vousy. Člověk potřebuje někde spát, taky se někde umýt. Když tyto základní věci nemáte, tak je to konec. Takový člověk není osvobozený, ale je úplně vedle. Bez spaní a hygieny je to konečná,“ vrací se ve vzpomínkách do nedávné minulosti František.

„Kdo si svou situaci nezavinil, toho lituji. Jinak ne,“ dodává.

Podle sociálního pracovníka Kamila Hrice Fanda nežil na ulici dva týdny, ale dobrého půl roku. A byl na pokraji zhroucení.

„Byl tehdy ve velmi špatném psychickém stavu. Teď je už snad v pohodě,“ vysvětluje Kamil Hric.

V parčíku u kostela na náměstí se o samotě zdržuje Petr Opálka. Svírá modrý batoh, ve kterém má všechno, co mu zbylo. Třikrát byl prý ženatý a vždycky, jak říká, žil dobře. Teď je to jiné.

„Jsem na ulici a ještě mám rakovinu. Opravdu mi není dobře. Chci o tom mluvit, ale nestěžovat si. Nevím, kde budu každý večer spát. A jsem taky zloděj. Musím krást, abych se nějak uživil. To mě nejvíce štve, protože jsem takto nikdy nežil,“ říká a z očí se mu vyhrnuly slzy.

Nevšímá si jich. Na ulici je už třetí měsíc…

„Jaké to je? To ani nechtějte vědět. Jsem úplně v háji. Kdyby za námi nechodili sociální pracovníci, tak nevím. Vždycky pomůžou. Mě to tak všechno štve. Nezvládám to. Život na ulici je hrozný. Ráno vstaneš a hned přemýšlíš, kde půjdeš večer spát. Je to hrozný život,“ dodává.

Podle sociálního pracovníka otrokovické radnice Kamila Hrice má nyní nejmladší bezdomovec dvacet let, nejstarší 75. Vesměs jsou to lidé, co zde mají trvalý pobyt či nějakou vazbu k Otrokovicím.

„Většina z nich je závislá na alkoholu. Cesta z toho ven je velice těžká. Někdy se ale opravdu podaří dostat dotyčného zpátky do života. Najde si bydlení a práci,“ uzavírá Kamil Hric.