Rodilý Moravák ze Šumperska vystudoval nejdříve střední průmyslovou školu. ,,Vyzkoušel jsem si civilní zaměstnání v nábytkářství, pak jsem šel ale ještě na vojenskou vysokou školu do Vyškova. Dovedla mě k tomu spíš souhra náhod, v rodině nikdo vojákem nebyl,“ vzpomínal Henner.
Na práci v armádě jej lákalo to, že nejde o jednotvárné zaměstnání. ,,Často se mění pracovní náplň, navíc se dělá s lidmi, v kolektivu. Už tehdy také nabízela armáda možnosti dalšího vzdělávání, pokud se člověk chtěl dále rozvíjet,“ vysvětloval.

Svou profesionální vojenskou kariéru odstartoval v roce 1984. ,,Převážná část mé práce v armádě byla velitelská činnost, velitel čety, velitel roty a tak dále. Nejvyšší velitelská funkce, které jsem zatím dosáhl, byla velitel 41. mechanizovaného praporu u brigády rychlého nasazení v Benešově u Prahy a samozřejmě velitel českého mechanizovaného praporu v Bosně a Hercegovině,“ vypočítával.

Při výcvikovém drilu, ani nikdy jindy, nepomyslel vážně na to, že by této práce zanechal. „Neřešil jsem žádnou velkou krizi a mám dobré vzpomínky na celou činnou službu, a to i v minulých dobách, kdy mělo oproti současnosti zaměstnání vojáka určitá specifika. Teď máme mnohem víc možností, jezdíme po světě, učíme se jazyky a nové přístupy. Voják nyní musí být všestranným jedincem, fyzicky zdatným a vzdělaným,“ naznačil Henner vývoj české armády.

Důležitou stránkou dnešního vojenského profesionála je mimo jiné také schopnost chovat se ve společnosti. „Jsme často zváni na různé akce. Na tyto situace jsou vojáci připravováni v rámci odborných a kariérových kurzů. Takové malé cvičení etikety jako od Ladislava Špačka,“ zasmál se.
Pro vojáka, obzvlášť ve vedoucí pozici, je podle plukovníka Hennera nezbytné především umět jednat s lidmi. „Jak je to opravdu těžké, si uvědomíte, až když stojíte před skupinou několika desítek nebo stovek mužů a žen, které máte řídit a vést. Ne každý to může dělat. Začátky ani pro mě nebyly lehké, ale nakonec to nebyl takový problém,“ prohlásil s úsměvem.

Velení se neobejde bez jisté přísnosti. „Na všechny podřízené musíte mít stejný metr, ale zároveň k nim přistupovat podle toho, jakou mají povahu a mentalitu. Žádné zásadní osobní problémy s kýmkoli jsem za dvě desítky let své služby nezaznamenal. A to jsem řídil mnoho vojenských kolektivů,“ zdůraznil.

Voják nemá být bezduchá loutka


Přestože v armádě je činnost řízena rozkazy a nařízeními, mají vojáci podle Hennera velký prostor pro vlastní iniciativu u řídících pracovníků na všech stupních velení. „Máme mantinely zákonů a předpisů, ale každý v armádě by měl ukázat svůj přístup a ukázat, co v sobě má. Nechci, aby mí podřízení byli bezduché loutky. Člověk musí sám přicházet s nápady a nadřízený má zase povinnost ho nasměrovat na správnou cestu,“ míní Henner.
Navíc velící nerozhoduje sám. „Jak postupujete v hierarchii, stáváte se stále více manažerem. Je nezbytné dát řídícím důstojníkům a praporčíkům pod vámi prostor k vyjádření a hlavně jim nezasahovat do jejich pravomocí. To by byla velká chyba,“ podotkl.

V tomto ho částečně inspiroval kanadský generál, který byl jeho nadřízeným při misi na Balkáně. „Dostal jsem od něj vlastně jen zadání úkolu s tím, že řešení je pouze na mně samotném. Předtím jsem byl z Česka zvyklý, že jsme dostávali vcelku podrobný plán postupu. Ovšem nyní je tato praxe i v naší armádě vcelku normální a běžná,“ dodal ihned.

Právě velení 4. mechanizovanému praporu SFOR, o celkovém počtu šest set vojáků, v Bosně a Hercegovině od podzimu 2000 do jara 2001 považuje za jeden z vrcholů své kariéry. „Když jsem se to dozvěděl, byla to pro mě obrovská čest a zároveň obrovský závazek,“ zvážněl Henner.
Aby mohl jet, musel se však nejdřív zlepšit v angličtině. „Základy jsem měl, ale to by samozřejmě nestačilo. A nechtěl jsem tam svoje kluky pustit s někým cizím,“ podotkl se smíchem.

Na Balkáně vládl hlad a bída

Úsměvná ovšem zkušenost s prostředím znesvářeného Balkánu rozhodně nebyla. „Ačkoli byla tehdy situace již celkem klidná, nevraživost mezi jednotlivými etnickými skupinami obyvatel přetrvávala. Docházelo i ke střetům a sporadické střelbě. Tamní občané se napadali hlavně mezi sebou, ale my jsme stáli uprostřed a měli je rozdělovat,“ osvětloval situaci Henner.

Už první pohled na prostředí Bosny všechny účastníky mise zasáhl. „Velká bída a nezaměstnanost. Byl to zvláštní pocit. Studoval jsem historii našeho operačního prostoru, a šokovalo mě, co jsou si sousedé schopní udělat, a jak si dokázali zničit svoje památky a životní prostředí,“ diví se ještě dnes.
S vyloženým odporem vůči českým vojákům se nesetkal. „Myslím, že jsme jim svou mentalitou byli bližší než armády některých ostatních zemí. Nebyli jsme taky žádní agresoři nebo okupanti. Naopak jsme jim třeba pomáhali při opravách silnic nebo škol či zajišťovali lékařskou péči,“ vysvětloval velitel. Zvláště silnice byly podle Hennera v katastrofálním stavu, někteří lidé se vůbec nemohli dostat do civilizace.

Čeští profesionálové působili na několika místech velmi rozlehlého území. Spolupracovali především s britskými a kanadskými vojáky, ale i s vojáky dalších zemí. „Překvapilo mě, s jakým respektem nás tam brali. Vůbec se na nás nedívali svrchu, že jsme z nějaké malé neznámé země. Vysoce hodnotili naše schopnosti, protože se s českou armádou v Bosně setkávali už předtím, než tam dorazila má jednotka,“ zdůraznil plukovník.
Vojáci se pohybovali v prostoru plném neevidovaných min a mezi místním obyvatelstvem se nacházelo mnoho zbraní. „Střelba byla také běžnou součástí různých svátků a oslav,“ všiml si Henner.

Psycholog a kaplan byli pro misi nutností

Ani osobní problémy účastníků mise však nebyly méně závažné a nebezpečné. „Bydleli po několika mužích v malých buňkách a po těch měsících se mohla objevit ponorková nemoc, a to měli stále u sebe zbraně a ostrou munici. Naštěstí se během mise nic nestalo. Její důležitou součástí byla přítomnost psychologa a vojenského kaplana. To je při takovém nasazení nutnost,“ uvedl zkušený velitel.

Nejtěžší nejspíš bylo odjet od rodiny. „Každý mohl dvakrát za tu dobu na deset dní zajet domů, ale i tak jsme to neměli jednoduché. Šlo často o mladá manželství či partnerství a docházelo k rozchodům i rozvodům,“ posmutněl.

Rodina Radka Hennera naštěstí přestála všechna úskalí vojenského života. „Mám skvělou ženu a úžasné děti. Devětkrát jsme se stěhovali, mé dvě dcery a syn si museli zvykat na nové prostředí a nové kamarády, ale nikdy mi to nezazlívali. Je to pro ně velká oběť být rodinou vojáka z povolání,“ děkoval svým nejbližším.

Jsem hlavně voják, tělem i duší

Začátkem července letošního roku nastoupil Radek Henner do funkce ředitele krajského velitelství ve Zlíně. V současnosti je proto velkou náplní jeho pracovní doby především papírování. „Mohlo by se podle mých nynějších povinností zdát, že už jsem spíš úředník. Srdcem, tělem a duší jsem ovšem pořád především voják a vojenského ducha chci přinést i sem. K dispozici máme jednotku aktivních záloh, lidí, kteří chtějí cvičit a pomáhat nejen za válečného stavu, ale také v krizových situacích v míru. Rozšířím tedy podíl odborné přípravy zdejšího ředitelství,“ rozhodl se plukovník.

Jak by mu práce v terénu chyběla, je znát už z toho, že za svým stolem nesedí v uniformě, ale v maskáčích a kanadách. „To není u ředitele krajského velitelství zvykem. Snažím se udržovat v kondici tak, jak jsem byl zvyklý po celou dobu služby v armádě. Rozhodně nezanedbávám fyzičku, chodím pravidelně běhat a posilovat,“ doplnil.

„To by ostatně neuškodilo nikomu, zdraví máme jen jedno. Často slýchám i od kolegů, že na cvičení nemají čas, ale chvilka se přece vždycky najde. Navíc se při tom člověk krásně uvolní a odreaguje,“ pousmál se.