Jaké je vrátit se do Zlína, vidět lidi, které jste křtil, oddával, vyučoval náboženství? Kteří už mají děti a třeba se vám dnes přišli pochlubit?

Je to pocit velice hezký. Člověk se potěší. Vzpomínám však také na ty, se kterými to není tak ideální. Kteří to v životě měli těžší a vše jim třeba nevyšlo tak, aby se mohli přijít pochlubit. Proto jsem při této pouti myslel i na ně, aby to měli sílu nést a udělat, co se dá, aby mohli svou situaci změnit k lepšímu.

Jak se díváte na to, že spousta lidí má i v dnešní době chuť věnovat peníze, čas i námahu tomu, aby opravili starou církevní památku, udržovali ji či vystavěli nový svatostánek?

Chválím za to Boha. Je to skvělá věc nejen pro církev, ale i pro ně. Tím, že něco udělají a darují, sami se rozvíjejí ve skutečné osobnosti. Jsem přesvědčen, že dnešní svět takové lidi potřebuje a potřebuje to čím dál více. Hodně lidí si odvyklo vykonávat nějakou společnou aktivitu, kdy se dělají dobré věci bez zaplacení. Takové dobrovolnictví je důležité pro formování každého člověka.

Zmínil jste se ve svém kázání o nutnosti zlepšit mezilidské vztahy, o tom, že existuje v dnešním světě okolo nás hodně lákadel, která lidi od spořádaného života odvádějí. Co byste poradil lidem, kteří mají pocit, že by je dodržování určitých zásad mohlo svazovat a omezovat? Jak je zbavit strachu?

Především odvahu otevřít své srdce a být sám sebou. Víra svazuje toho, kdo ji dost nezná a kdo ji dost nepřijal. Je to podobné vztahu lásky. Může se někdo bát, když naváže vážnou známost, že přijde o všechny ostatní vztahy. Pokud ten vztah k jednomu vyvolenému však dobře rozvine, místo pro strach už v něm není. Jak jsem připomínal mladým teď: když člověk miluje čestně, nezištně, věrně, obětavě, není daleko. Tam může začít duchovní cesta každého.

Máme zde krásné salesiánské centrum, mladých tam chodí skutečně hodně. Všude to však takové není. Má církev problém s mládeží?

Já bych se bál to zevšeobecnit. Na jedné straně máme dost důvodů k radosti, když vidíme, co vše se daří. Na druhou stranu nás trápí, když vidíme, kolik takových tu cestu ještě neobjevilo a ti nás nenechávají v klidu. Myslíme si, že pokud máme co nabídnout a můžeme pomoci, neměli bychom nechat samotné a duchovně hladové ty, kteří ten hlad mají.

Jaké je setkávat se s mládeží? Je to jistě jiný pocit, než setkávat se s vyzrálými věřícími, kteří už mají svou cestu.

Je to pokaždé trochu jiné. Protože tápou, hledají, někdy prožívají velmi silně určitou věc, kterou budou později prožívat zcela jinak, ovšem teď je pro ně velmi důležitá. Někdy je to setkání plné emocí, nadšení, krásných citů. Jindy je to setkání plné otazníků a racionálních problémů či citových strádání.

Jste známý jako morální i duchovní autorita, lidé k vám vzhlížejí. Kdybyste však měl sám sebe popsat jako obyčejného člověka, co byste řekl?

Jsem člověk, který byl vychován ve víře a jakési zásady dostal ve výchově ve zdravé početné rodině. To považuji za velké dědictví. Samozřejmě mám spoustu chyb a slabostí, se kterými musím bojovat. Jinak se snažím být člověkem naděje. Je třeba, aby člověk byl realista, který stojí nohama pevně na zemi, a přitom neztrácel naději a věřil, že s pomocí Boha může řadu věcí změnit k lepšímu.

Z čeho čerpáte životní sílu? Samozřejmě z modlitby a víry, ale co ze světských radostí vás potěší? Co vám udělá radost?

Třeba dobrá kniha, někdy procházky přírodou. Jindy například projížďka na kole.

Co byste vzkázal obyvatelům Zlína?

Zlíňáci mají být na co hrdí. Ať mají odvahu vytvářet dobré vztahy a myslí na budoucnost a další generace.