Nicméně, zavolali jsme do cestovky, kvůli ubytování a raftu, vzali jsme si přeci jen den dovolené navíc, a v pátek ráno jsme ze Zlína vyrazili směr Slovinsko. Navigace ukazovala do cílového kempu bezmála sedm set kilometrů. Do cíle se dá v pohodě dojet za rozumných osm hodin a naše oktávka zvládla celou cestu na padesátilitro­vou nádrž.

Páteční večer jsme se usídlili mezi stany, ale ten svůj jsme ani nevybalovali. Kombík se složenými sedačkami posloužil jako luxusní letiště. Noc v kempu přišla tak jako tak každého na deset Euro.

A už tu byla sobota. Oblékli jsme kvalitní oblečení určené na hory a sbalili nezbytné věci do batohů. Jedna se při výstupu ukázala důležitější než druhá. Kvalitní boty, nepromokavá bunda, teplá čepice i pokrývka hlavy proti slunci. Stejně tak nesměla chybět pitná voda, baterka a dostatek jídla bohatého na energii.

Cesta na Triglav, nejvyšší vrchol Julských Alp, byla dlouhá ale nádherná. Scenérie, které se před námi odkrývaly, daly často zapomenout na neúnosné stoupání. Jelikož Slovinci mají svérázný způsob značení, podařilo se nám dokonce najít nečekaně krásnou, ale dvojnásobně dlouhou trasu pod vrchol.

„Co teď? Je po páté, nahoru a dolů k autu už to nestíháme,“ napadlo nás. Před námi stála horská chata, slovinsky „koča“. Dvacet Euro za noc.

„A sakra, nemáme dost,“ uvědomili jsme si. Korun, kterými se platilo v kempu, jsme měli habaděj. To by ale nebyl Zlín, aby své věrné nezachránil. „Můžete nás prosím vyfotit?“ ozvalo se z vedlejší skupinky. Čechů i Slováků bylo v Alpách ten den nepočítaně. Asi díky svátkům.

„Jasně. A můžete nám prosím proměnit koruny za Eura?“ dostalo se skupince odpovědi. „Jasně, není problém. Odkud jste? My ze Zlína,“ dostalo se zase překvapivé odpovědi nám. Děkujeme!

Nocleh, téměř ve dva a půl tisíci metrech, byl více než luxusní. Deky, polštáře a třicet spolubydlících hovořících různými jazyky. V neděli ráno jsme před šestou vyrazili k vrcholu. Není nic krásnějšího než hory při úsvitu. A nic nepříjemnějšího než lidé, kteří vás míjejí v horolezeckých přilbách a s úvazy.

„Dá se to vůbec vylézt jen tak? Bez speciální výbavy?“ napadlo mě. Záhy jsem zjistila že dá. Úplně bez problémů. Ale, výbava rozhodně není zbytečná. Přilby vás ochrání proti padajícímu kamení, a v úvazech se cítíte přeci jen jistěji. Nám, ale lezecké vybavení nechybělo a společně jsme dosáhli vrcholu. Ano, je to přesně ten pocit, který vás teď napadá.

Dole jsme byli za pět a půl hodiny, v pondělí nás čekala nádherná slovinská řeka Soča. Zdolání asi dvacetikilome­trového úseku na gumovém raftu vyšlo na třiatřicet Euro. Ale ten zážitek! Viděli jsme dokonce i ten „náš“ Triglav.

Každému, kdo má rád přírodu, Slovinsko více než vřele doporučuji.

Staňte se našimi fanoušky na Facebooku!
Zde vás budeme v průběhu dne informovat o nejdůležitějších a nejzajímavějších událostech z regionu a hlavně vám nabídneme různé soutěže.