S patřičným povolením z Prahy jsem se mohl vydat do útrob pošty a nahlédnout do míst, kde se obyčejní smrtelníci jen těžko dostanou. Poštovní tajemství je přeci jen jedním ze základních vnitřních předpisů České pošty.

V sobotu ráno jsem se nejprve vydal do staré budovy u náměstí. Na dvoře bylo zaparkovaných jen pár poštovních aut a zaměstnanců pramálo.

„To jste na špatné adrese. Všichni jsou teď v nové budově. Zrovna všichni odjeli s naloženými věcmi," volá na mě z rampy zástupce vedoucího depa Miroslav Krahulec.

Na rampě vedle něj čekají na odvoz kancelářské potřeby, židle a stoly poštovních doručovatelů. Vcházím dovnitř. Třídicí hala balíků je již také skoro vyklizená. Zůstává tu jen pár věcí. Velké modré přepravní klece s balíky a pár počítačů.

„Musíme to převážet po částech. Nejnutnější věci zůstavají tady, abychom nenarušili provoz," informuje mě dále zástupce Krahulec. Listovní třídírna a zázemí doručovatelek je o dvě patra výš. Potkávám hlouček zaměstnankyň, které chtějí výtahem nahoru a označit další kusy nábytku na převoz.

„Klidně pojeďte s námi," usmívá se příjemná dáma jménem Marcela.

Nahoře to nevypadalo o moc lépe. Všechno vyklizené. Po doručovatelkách zůstaly jen květiny. Slyším jak se hlouček baví o tom, že by se jim květiny zamlouvaly na nové adrese.

„Holky to nemůžeme teď odvést. Chlapi by nadávali. Nechme to radši na později," zastaví klevetění Marcela.

Vracíme se dolů a já už jsem zvědavý na nové prostory. Jak se tam ale dostat, když ani nevím, kde to vlastně je?!

„Jedete se mnou? Zrovna tam mám cestu. Jen mi zavřete zadní dveře od auta až poodjedu od rampy," zakřičí na mě drobná blondýnka. Nasedám do auta a už jedeme. Cestou zjistím, že se jmenuje Sylva a dáme se do řeči.

„Je to skoro až u Intersparu. Musíme to objet. Včera jsem málem vjela do zákazu vjezdu," směje se Sylva.

Poděkuju za svezení a už vysedáme z auta. Nová budova je jako ze škatulky a už na první pohled se zdá, že je oproti staré modernější. Otvíráme se Sylvou zadní dveře od pick upu a začínáme vytahovat náklad.

„Tak vy jste nám přišel i pomoci. To je od vás milé," přiběhne vedoucí depa Zlín Ludvík Rak. Vyložili jsme věci a jdu s ostatními dovnitř.

Všechno v novém. Omítky, zabezpečovací technologie a hlavně prostory.

„Sám můžete vidět rapidní rozdíl. Máme velké prostory, které nám na starém stanovišti chyběly," pochvaluje si Ludvík Rak. Obrovskou vstupné halou procházíme do další části objektu a procházíme dlouhou chodbou. Cestou potkávám balíkového doručovatele Petra, který si chválí mnoho vrat na nakládání balíků. Míjíme nové šatny, kuchyň a sociální zařízení. Kde je ten starý nábytek? Ptám se vedoucího depa

„Přes devadesát procent vybavení je nové. Například listovní doručovatelky dostaly nové stoly a stoličky," odpovídá mi na dotaz Ludvík Rak. Dostaly jsme se až na konec chodby, kde je vstup pro zaměstnance a vedle…nové poštovní přepážky! Tak konečně je máme i ve Zlíně! Ludvík si všimne mého úžasu.

„To jsou přepážky hromadného podeje. Je konečně takový, jaký by měl být. Člověk jednak přijede a hned má kde bezplatně zaparkovat. Na náměstí to byl problém. Vyloží balíky na velkou přepážku a hotovo. Dříve tomu trochu bránila rampa," upozorňuje vedoucí depa.

Ještě si spolu procházíme budovu a ptám se, jak teď bude fungovat pošta, když je na dvou místech.

„Prakticky stejně. Dojde pouze k technickým změnám, ale zákazníků se to nijak nedotkne," informuje mě vedoucí Ludvík Rak. Loučíme se spolu a já si opět chytám stopa v podobě modrého poštovního vozu, který mě odváží zpátky do centra města. Škoda jen, že jsem nepočkal na svačinku, kterou měli připravenou během stěhování na odpoledne.

JAKUB SCHMID