Zasedat celý den v europarlamentu nebude žádná oddechovka. Před osmou hodinou už všichni vcházíme do objektu europarlamentu. Mrazivý ranní vítr bodá do tváří, a tak všichni spěchají na nádvoří. Budova parlamentu zaujme už jen svým vzhledem. Mnoha lidem připomíná koloseum a jedno patro působí jako nedostavěné.

„Má to symboliku s nedostavěnou štrasburskou katedrálou," zaslechnu z davu vysvětlení.

Na nádvoří jsme dorazili poctivě mezi prvními a čekáme, až nás místní ochranka vpustí ke vstupní bezpečnostní kontrole.

Přichází pracovnice kontroly, aby vysvětlila, co všechno je potřeba. Neliší se to však například od kontroly na letišti.

Instrukce putují sálem samozřejmě v angličtině, kterou pracovnice ostrahy dokonce někdy zpestří lámanou češtinou. „Hodynky and sperky," naznačuje členka ochranky, co vše musí projít skenerem.

„Tý jo, ona mluví česky," zašumí davem studentů. I přes ujišťování, že opasky bezpečnostní rám nezaznamená, opak je pravdou a pánové se tak pouští do improvizovaného striptýzu.

Konečně uvnitř

Přebírá si nás další pracovnice parlamentu a udílí studentům pokyny. Mají se rozdělit do skupin podle témat. Témata jsou například: budoucnost EU, nezaměstnanost mladých lidí, svoboda médií, plýtvání potravinami a další. Mnozí ze studentů ještě netuší, co je čeká.

O tématech budou totiž muset živě diskutovat, vznášet návrhy řešení a také o nich hlasovat. To vše samozřejmě v angličtině, němčině či francouzštině.

„Připadala jsem si mezi ostatními jako jelito," přiznala s úsměvem později jedna ze studentek. Nebyla sama. Sebekriticky musím přiznat, že mé pocity byly často podobné, a to jsem se učil jazyky o trochu déle než studenti polytechniky.

Vtom nás rozdělují. Asistentky si přeberou studenty, aby je odvedly na snídani a poté už do velkého sálu, kde dvanáctkrát ročně zasedají europoslanci. Na ty zděšené pohledy nezapomenu. Není v životě studentském příliš mnoho momentů, kdy jsou žáci z odloučení od učitelů tak trochu vyplašení.

Řekyně propagovaly svoji zemi letáčky

Naši skupinku už vítá další pracovnice parlamentu a vysvětluje, jak bude den probíhat. Když se představí, rozzáří se mi oči štěstím. Jedná se totiž o Cristinu Sant. Ženu, se kterou jsem při domlouvání návštěvy parlamentu vedl živou e-mailovou komunikaci.

Podle instrukcí jsem jí měl předat ještě nějaké dokumenty. V nadsázce řečeno jsem se celou noc děsil, kde ji tam budu hledat.

U snídaně se setkáváme s učiteli z celé Evropy. Vyměním pár slov s Rumunkami, které potěším tím, že jsem po Rumunsku cestoval. Dokonce jsem i projížděl městem, ze kterého přijely.

Mladé Řekyně zase využívají příležitost a rozdávají propagační materiály o své zemi. Úbytek turistů zřejmě pocítili. Po letmých seznámeních přecházíme i my do sálu, kde už zasedají studenti. Je jich pět set. Všechno působí autenticky. Sluchátka na uších, hlasovací karta v kapse.

Dostáváme plánek, podle kterého víme, na čím místě sedíme. Klasika! Nás Čechy usadili do frakce, kde sedí největší euroskeptici a potížisté. Hned vedle mě sedí ředitel školy Jiří Charvát na místě jistého Van der Stoepa.

„To je určitě nějaký extremista," tuší ředitel a má absolutní pravdu. Na internetu jsem našel tuto charakteristiku. „Je to těžký euroskeptik, nenávidí Evropskou unii a snaží se mstít za krach své politické kariéry. Usiluje o skandalizaci všech institucí EU," popsal jej už dříve europoslanec za KSČM Miroslav Ransdorf.

Po stručném představení unie mají studenti dotazy. Jinými slovy interpelace. Nejvíc si berou slovo Skotové. Ti řeší svou budoucnost, pokud by se trhli od Anglie. Na špatnou pověst svých zemí také žehrají studenti z Řecka nebo Rumunska. Také studenti hlasují na zkoušku.

Na otázku, zda má europarlament používat jen jeden oficiální jazyk, však drtivá většina studentů hlasuje pro možnost ne. Zajímavý je i výsledek hlasování k otázce: Máte o EU dostatek informací?

Drtivá většina studentů přiznala, že nemá. Poté už přichází na řadu představení jednotlivých škol. Školu ze Zlína prezentují Dominik Jasenský a Denisa Hekrlová. Každá škola má na představení minutu. Všichni limit dodrželi až na Řeky. Jak příznačné. A pak se diví, že mají špatnou pověst.

Poláci v krojích, Skotové v kiltech

Některé školy to vzaly hodně poctivě, a tak třeba Poláci dorazili v krojích a Skotové v tradičních kiltech. Překvapili Litevci, kteří se představili formou písně a na dané znamení všichni Litevci v sále zamávali svojí vlajkou.

„To vědět, mohli jsme mávat pleskačkami se slivovicí, když jsme z té Moravy," povídám řediteli. Dopolední program končí a jde se na oběd. U toho zase propagují svoji zemi Chorvaté.

Odpoledne už zasedaly jednotlivé výbory podle témat. Do skupin byli rozděleni i učitelé a pro novináře přicházejí dvě stážistky. Vůbec poprvé se zcela odpoutávám od členů výpravy. Prvotní šok vystřídá úleva. Jdeme na prohlídky jednotlivých výborů.

Jsem patrně jediný novinář. Jinak jsou tu jen kolegyně žurnalistky. Jsou tu zástupci médií ze Švédska, Litvy, Polska nebo Francie. V každé z místností se zastavuji u „svých" studentů.

Řekl bych, že stejně jako já přítomnost známé tváře ocenili. Studenti se však zorientovali rychle. Uzavřeli slovanské spojenectví se Slováky, případně Poláky. Ostatně i učitelé to udělali podobně. Nad problémy Evropy se debatuje dlouhé tři hodiny.

Poté opět zasedá parlament a mluvčí jednotlivých výborů přednáší své závěry. Následuje místy i ostřejší debata a pak už se o navržených závěrech hlasuje. Zaujme mě, že tak jako ve společnosti, i zde je dost europesimistů. Z pěti set přítomných se vždy kolem sta „poslanců" hlasování zdrží.

„To nemají názor nebo proč?" divím se. „Třeba nerozumí," naznačil pravděpodobnější variantu ředitel. Kolem šesté hodiny večer zasedání v parlamentu končí. Sálem zní evropská hymna a studenti provádí ceremoniál s vlajkami. Všichni jsou rádi, že tento zajímavý, ale velmi náročný den končí.

„Teď už chápu poslance, když vidím, že třeba v lavicích podřimují nebo si čtou. Poslouchat celý den projevy a ještě vymýšlet návrhy není nic jednoduchého," poznamenal závěrem jeden ze studentů.