Přestože po celou dobu jednala s těmi nejlepšími úmysly, nemůže ještě dnes klidně spát pro to, čím si stařenka před smrtí prošla.

Její matka totiž, podobně jako mnozí další nemohoucí senioři, doplatila na to, že v kraji je pro ně dlouhodobý nedostatek míst ve specializovaných zařízeních.

„Maminka bydlela celé roky ve svém bytě nedaleko nás. Jelikož mám práci, kterou mohu dělat z domu, denně jsem za ní docházela a trávila s ní co nejvíce času. Kolem deváté hodiny večer jsem ji vždy uložila ke spánku a odešla domů,“ popisuje paní Ludmila období, kdy bylo s její maminkou ještě vše v pořádku.

S péčí a dohledem na seniorku jí pomáhala placená pečovatelská služba, která ke staré paní docházela dvakrát denně. „Jejich služby se počítaly na hodiny. Ty vycházely zhruba na stokorunu,“ vzpomíná starostlivá dcera.

Když se maminka paní Ludmily zdravotně zhoršila, začala u ní její dcera i spávat. Při dalším dramatickém zhoršení stařenčina zdravotního stavu byla však již nutná hospitalizace v nemocnici.

„Maminka tam strávila pět dní. Když jsem za ní přišla šestý den, na lůžku nebyla,“ popisuje nepříjemnou zkušenost.

Od personálu nemocnice se prý dozvěděla, že byla matka převezena na následnou péči do vizovické Nemocnice Milosrdných bratří. „Odtud jsem si ji po měsíci odvezla domů,“ říká žena, které je přesvědčena, že tamní prostředí její mamince neprospívalo.

I kdyby si svou matku nevzala k sobě, nemohla by však zřejmě seniorka ve vizovické nemocnici zůstat dlouhodobě.

„U nás umísťujeme pouze ty klienty, kteří vyžadují zdravotnickou nemocniční péči,“ upřesnila ředitelka zařízení Zdislava Tělupilová. Vizovická nemocnice má šedesát pět lůžek, z nichž většinu obsazují lidé ve starším věku.

„Doba pobytu u nás závisí na tom, jakou péči člověk vyžaduje. Při zlepšení jeho stavu se snažíme například seniora přeložit do vhodného ústavu,“ řekla k délce umístění.

Při zhoršení zdravotního stavu klienta prý zase naopak spolupracují s ústavy sociálních služeb a přijímají nemohoucí na nemocniční lůžka.

Paní Ludmila tedy měla ležící maminku znovu doma. Ta však tentokrát vyžadovala intenzivní péči a pečovatelská služba údajně odmítla s nemohoucí seniorkou pomoci.

„Bylo to všechno časově i fyzicky velmi náročné,“ popisuje žena těžké chvíle. Sama měla výhodu, že nenavštěvovala zaměstnání s pevnou pracovní dobou. „Mohla jsem svůj čas jakž takž přizpůsobit maminčiným potřebám, ale nedokážu si představit, co udělají lidé, kteří chodí denně do zaměstnání,“ zamýšlí se.

Paní Ludmila začala zjišťovat, zda by bylo možné maminku umístit do domova pro seniory nebo podobného zařízení.

„Když se starší člověk stane nemohoucím, může být hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných nebo zažádat o pobyt v domově pro seniory,“ radí ředitelka Domova pro seniory v Luhačovicích a předsedkyně Asociace poskytovatelů sociálních služeb Zlínského kraje Marie Semelová.

Žádost o umístění je podle jejích slov vhodné podat v předstihu, tedy klidně v době kdy ho senior zatím akutně nevyžaduje. Každý domov má svůj pořadník a sám si určí, koho je schopen umístit. „Žádost je možné podat i do více zařízení,“ podotýká Semelová.

Časový interval kladného vyřízení žádosti si netroufá odhadnout. „Může to trvat čtrnáct dní i půl roku. Záleží na možnostech ústavu a požadavcích případného klienta,“ dodává.

Co se týká žádostí o umístění do luhačovického domova pro seniory, převládají podle ní právě klienti, kteří potřebují větší míru pomoci, tedy například lidé upoutaní na lůžko. Jedná se asi o osmdesát procent všech žádostí.

Maminka paní Ludmily se však kladné odpovědi na žádost umístění nedočkala.

Její dcera, přestože se o matku chtěla starat a léta se bránila jejímu umístění do ústavu, měla pro jistotu podané žádosti do tří sociálních zařízení. V jednom z nich dokonce více než dva roky. „Nikde pro ni bohužel neměli místo,“ říká smutně.

To, že je ve Zlíně a okolí nedostatek lůže pro nemohoucí seniory, potvrzuje i vedoucí odboru sociálních věcí zlínské radnice Jana Pobořilová. „Přesto, že můžeme počítat ještě s některými zařízeními v okolí Zlína, je přetlak na místa pro upoutané na lůžko velký,“ přiznává.

Ve Zlíně je v současnosti více než tři stovky nemohoucích žadatelů. Zařízení pro seniory přitom nabízejí srovnatelný počet míst, jen část z nich je však určena pro ležící.

Postupné zlepšení situace by podle krajské radní pro sociální věci Taťány Nersesjan mohl přinést nový trend v umísťování seniorů do jim určených domovů.

„Historicky zůstávají v domovech i lidé, kteří se o sebe dokáží určitým způsobe postarat. V současné době se už ale nově přijímají především ti, kteří vyžadují zvýšenou péči,“ vysvětlila.

Všechny předchozí okolnosti donutily paní Ludmilu závěrem loňského roku k zoufalému kroku. Maminku umístila do komerčního zlínského zařízení, kde činil vstupní poplatek šedesát tisíc korun. Ani přes takto vysokou částku tam prý ale péče zdaleka neodpovídala jejím představám.

„Po týdnu jsem si maminku znovu odvezla domů, byla po všech těch peripetiích v hrozném stavu,“ vzpomíná se slzami v očích. Strávila tak se stařenkou několik posledních dní, než jí maminka o loňských vánočních svátcích navždy opustila.