Pane Hudečku, naposledy jsme spolu tvořili rozhovor před rokem. Co považujete za hlavní události ve vašem životě, které se vám staly mezi léty?

Od našeho setkání se odehrála spousta zajímavých událostí, ne vždy radostných, ale takový už je život. Co se mě osobně týká, rok to byl velmi úspěšný. Největší radost jsem měl z toho, když mně byl udělen panem prezidentem Italské republiky jako zatím jedinému Čechovi v historii Řád rytíře italské hvězdy. Je to ohromná pocta a velice si toto ocenění považuji. Nicméně musím podotknout, že minimálně polovina tohoto řádu patří mojí ženě Evě. Většina mojí činnosti, která byla právě při udělení vyznamenání zdůrazněna, byly její projekty a nápady.

S jakými pocity přijíždíte do Luhačovic? Dokážete v nich najít ještě něco nového?

Trochu se smutkem a nostalgií, protože dochází k výměně generací, přijíždějí mladí, úplně noví studenti. Jsem zvědav, jací budou a jak se jim bude dařit a zda budou dosahovat lidských i uměleckých kvalit předchozí generace. Největší novinkou 20. ročníku Akademie je bezesporu fakt, že jeden z našich nejúspěšnějších absolventů Jan Mráček bude letos poprvé mým cenným asistentem. Honzíka jsem si vyzkoušel už v minulých letech a ověřil jsem si jeho schopnosti učit. Zvládl to na výbornou, má přirozený respekt studentů a dokáže skvěle poradit se záludnostmi houslové hry.

Když se podíváte zpět na svou kariéru, udělal byste nějaký zásadní krok jiným směrem? Pokud ano, který by to byl?

Rozhodně bych s nikým neměnil. Vzhledem k tomu, že se s minulostí nic dělat nedá, ani se tím nezabývám. Raduji se z toho, co mám a netrápím se tím, co mít nemohu. Tak praví staré přísloví.

Složil jste někdy vlastní melodii, o které můžete říct, že je úspěšná, jste na ni hrdý a podobně?

Jako kluk jsem se o něco pokoušel, ale vždy se to tak podobalo skladbám už dříve napsaným, že jsem komponování raději zanechal.

Vážná hudba není asi nikde ve světě nejposlouchanější. Přemýšlel jste někdy o tom, proč tomu tak je? Proč ji válcuje rap, bigbít či metal?

Dovedete si představit, že by se vážné muzice v médiích věnovalo tolik publicity, jakou mají vámi zmíněné žánry, že by zněla všemi rozhlasovými stanicemi a z jejích interpretů by byly „vyráběny" hvězdy? Kdyby k jejímu poslouchání byly děti od malička vedeny ve školkách a školách? V době, kdy nejkrásnější takzvaná vážná hudba vznikala, nic jiného v této oblasti nebylo. Dokonce i náš Antonín Dvořák byl ve své době hvězdou, jaké dnes známe pouze z oblasti showbyznysu. Interpreti jako Jan Kubelík, Fritz Kreisler, Vladimír Horowitz a další hráli pro statisícové publikum. Ostatně moje žena o tom před léty napsala nádhernou knížku „Sedmihlásek". Jak dopadne svět bez krásné hudby.

Sledujete dění na základních uměleckých školách? Jdou podle vás správným směrem, aby třeba nynější žáček dosáhl takového věhlasu jako vy?

Některé základní umělecké školy jsou úžasné a celý systém uměleckého vzdělávání u nás je ojedinělý. Jen se modlím, aby to zase nějaký „chytrák" nechtěl měnit. Samozřejmě vždy záleží na každém konkrétním pedagogovi. Jsme ale malá země a ti nejlepší profesoři ve všech oborech jsou všeobecně známi.

Záleží na tom, jak kvalitní mají nástroj? Od jaké úrovně už se pozná, zda má umělec běžný nástroj za několik tisíc, nebo špičkové housle za půl milionu?

Kvalitní nástroj inspiruje krásou zvuku, ale sám nehraje. Poznáte-li však, že je dítko mimořádně nadané a začne vyhrávat soutěže, nastává ten správný moment opatřit mu kvalitní nástroj.

Jasně že během koncertu se soustředíte na hru, ale musíte sledovat i publikum. Zahlédl jste někdy v něm něco, co jste vidět neměl, nebo raději nechtěl? Nebo například co vás potěšilo, rozesmálo?

Publikum sleduji spíš „periferním" viděním. Vnímám jej jako celek. Bezpečně mě párkrát rozesmály malé děti, které někdy poslech hudby přivede k neuvěřitelným reakcím. Například že začnou při Beethovenovi tančit.

K vaší profesi špičkového umělce patří cestování. Odmítáte některé nabídky? Třeba koncert ve Francii kvůli teroristům nebo Jižní Ameriku kvůli viru Zika?

Z důvodů teroristických útoků jsem ještě koncert neodmítl, nicméně už se bráním dlouhým přeletům přes kontinenty za účelem jednoho či dvou koncertů. Díky stále levnějším letenkám agentury „honí" nejen interprety, ale i velké orchestry neustále kolem zeměkoule. Není to nic příjemného. Přitom se špičkový výkon očekává jako samozřejmost. Nedovedu si představit, co to v pozdějším věku s muzikanty udělá.